Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1522/2022

22 Cdo 1522/2022-276

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Z. M., narozeného XY a b) J. M., narozené XY, obou bytemve XY, zastoupených JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalované A. Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení 37 500 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2021, č. j. -238, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. -204, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby jim žalovaní F. Č. a A. Č. zaplatili společně a nerozdílně částku 37 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), určil, že žalovaní jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, odděleného z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY geometrickým plánem č. 286-51M/2020, ze dne 21. 12. 2020, potvrzeného Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 21. 12. 2020 pod číslem PGP-2207/2020-609 (výrok II), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III – V).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. -238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Původní žalovaný 1) F. Č. zemřel 14. 11. 2021. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 29. 3. 2022, č. j. -267, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno pouze s A. Č. [původně žalovanou 2)] jako právní nástupkyní zemřelého F. Č.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o , (dále „ “), neboť se domnívají, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou je vydržení vlastnického práva - dobrá víra nahlížená z objektivního hlediska, dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem a zánik dobré víry, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu“.Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu označených následovně: usnesení NS ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. , unesení NS ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. , rozsudek NS ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. , rozsudek NS ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. , usnesení NS ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. , rozsudek NS ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. , rozsudek NS ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. . Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že žalovaná a její právní předchůdce F. Č. (dále „původní žalovaní“) nabyli vlastnické právo ke sporným částem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY vydržením ke dni 1. 1. 1992. Poukazují na skutečnost, že až do roku 2012, kdy byla zahájena obnova katastrálního operátu, byly pozemky (včetně připlocených částí) vedeny pouze ve zjednodušené evidenci, a tudíž nebyly vyznačeny v mapách evidence nemovitostí. V roce 2015 proběhlo na žádost žalobce a) geometrické zaměření pozemku parc. č. XY a vytyčení hranic mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, při němž bylo zjištěno, že původní žalovaní užívají i část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobců. Tím, že původní žalovaní odsouhlasili vytýčení hranic, „vyjevili podle dovolatelů jednoznačně své přesvědčení, že se necítí být vlastníky pozemku parc. č. XY, a to ani jeho části“. Domnívají se, že uznání vlastnické hranice pozemku parc. č. XY původními žalovanými je právě tou objektivní skutečností, která vylučuje dobrou víru žalovaných. Rovněž namítají, že věřili ve správnost restitučního rozhodnutí z roku 1995, na jehož základě byly dotčené pozemky vráceny jejich právní předchůdkyni. Tvrdí, že ničeho neopomněli při výkonu svých vlastnických práv, což odvolací soud při zkoumání vydržení vlastnického práva původními žalovanými vůbec nehodnotil, čímž porušil jeden ze základních předpokladů fungování demokratického právního řádu a zpochybnil tím ve skutečnosti i pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, který dotčené pozemky jejich právní předchůdkyni vydal. Poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. . Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání konstatuje, že odvolací soud se od žalobci uváděné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, naopak ji plně respektoval. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej a 2 , ].

K vymezené otázce posouzení dobré víry původních žalovaných v souvislosti s vydržením jejich vlastnického práva uvádí dovolací soud následující:

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud v dané věci v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu zkoumal, zda v projednávaném případě byla dána objektivní dobrá víra původních žalovaných o tom, že sporné části pozemků č. XY a XY v k. ú. XYužívají jako vlastní. Vyšel ze zjištění (dovolací soud je tímto zjištěním vázán a nemůže jej přezkoumávat), že původní žalovaní počali s držbou sporných částí pozemků následně po uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 4. 1981, registrované bývalým Státním notářstvím v Ústí nad Orlicí dne 30. 10. 1981, kdy se chopili držby pozemků v rozsahu, jak byly tyto pozemky užívány předchozími vlastníky, tedy manžely H., přičemž těmito předchozími vlastníky nebyli upozorněni na to, že pozemky užívají ve větším rozsahu, než který jim náleží podle kupní smlouvy. Byli tedy přesvědčeni o tom, že užívají pozemky ve svém vlastnictví a neměli žádný důvod ke zkoumání skutečné hranice pozemků. Odvolací soud tak svoji úvahu o tom, že jsou dány objektivní okolnosti svědčící ve prospěch dobré víry původních žalovaných, opřel o zjištění, že původní žalovaní vstoupili do vlastnických práv po předchozích vlastnících, kteří byli dlouholetými vlastníky těchto pozemků, znali místní reálie a dříve byli vlastníky i sporných částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY. Přitom nezjistil, že by jejich dobrá víra byla po celou dobu užívání pozemků něčím narušena. Jestliže za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že původní žalovaní k 1. 1. 1992 splnili podmínky vydržení obsažené v § 134 obč. zák., neboť sporné části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY drželi po dobu více než 10 let nepřetržitě v dobré víře, že jim jako vlastníkům skutečně náleží, nelze takovou úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou. S těmito závěry ale dovolání ani konkrétní věcnou polemiku nevede.

Dovolatelé namítají, že ke ztrátě objektivní dobré víry původních žalovaných došlo v roce 2013 při obnově katastrálního operátu a následně v roce 2015 po geometrickém zaměření hranic pozemku parc. č. XY, kdy bylo zjištěno, že žalovaní užívají pozemky v podstatně větším rozsahu, než jim náležel podle kupní smlouvy z roku 1981. Právě skutečnost, že se původní žalovaní v době po zaměření pozemků necítili být vlastníky sporných částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY a snažili se s žalobci dohodnout jejich odkoupení, vedlo podle přesvědčení žalobců ke ztrátě dobré víry původních žalovaných.

Takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou.Chování žalovaných v roce 2013, resp. v roce 2015, nemůže vyloučit jejich objektivní dobrou víru, která tu byla již v době vydržení sporných částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, ke kterému došlo k 1. 1. 1992, tedy dávno před tím, než bylo zjištěno, že žalovaní užívají společně se svými pozemky i pozemky žalobců.

Přípustnost dovolání nezakládá ani další námitka dovolatelů. V rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. , na které v souvislosti s namítaným pochybením odvolacího soudu stran porušení základních práv dovolatelé rovněž poukazují, byla řešena otázka ochrany práv nabytých v restitučním řízení v souvislosti s posouzením, zda má přednost nabývací titul vyplývající z přídělové y před nabývacím titulem ze správního rozhodnutí. Na řešení této právní otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelé se snaží zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu námitkou, že odvolací soud svým postupem porušil jeden ze základních principů fungování demokratického právního státu, když závěrem o vydržení sporných částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY ve skutečnosti zpochybnil pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1995, v jehož správnost věřili. Tak tomu ale není. Odvolací soud v průběhu řízení zkoumal, zda mohla být v roce 1995 narušena dobrá víra žalovaných v souvislosti s vydáním pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v restitučním řízení právní předchůdkyni žalobců paní B. H. Dospěl však k závěru, že dobrá víra žalovaných narušena být nemohla, neboť B. H. ještě téhož roku pronajala pozemky Zemědělskému družstvu XY, aniž by uplatnila své vlastnické právo k části těchto pozemků vůči žalovaným.

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu, a proto není dovolání žalobců podle přípustné. Nejvyšší soud jej tedy podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. 2. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu