Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2485/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem Brno, Veveří 365/46, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. -121, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, č. j. -144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného d a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatele proti rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Praze, neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatek povinného zastoupení advokátem včetně podání řádného dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel obě napadená rozhodnutí obsáhle kritizuje; shledává v nich prvky přílišného formalismu a libovůle a považuje je za nepředvídatelná a založená na nesprávném právním posouzení. Předkládá vlastní (odlišný) právní názor, od nějž pak odvíjí závěr, že soudy nepostupovaly způsobem respektujícím jeho základní práva a svobody.

Stěžovatel vede řadu soudních sporů, ve kterých opakovaně žádá o osvobození od soudních poplatků a na tomto základě ustanovení zástupce pro jejich vedení. Ústavnost rozhodnutí obecných soudů o těchto návrzích byla rovněž opakovaně předmětem přezkumu Ústavním soudem, a to se závěrem o zjevné neopodstatněnosti navazujících ústavních stížností (viz kupříkladu usnesení

sp. zn.

či

sp. zn.

).

Od závěrů zde vyslovených se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v dané věci.

Obecně platí, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků (a souvisejícího ustanovení zástupce z řad advokátů) je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, a to se zřetelem k požadavku zaznamenat, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní.

V dané věci spatřuje stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu v tom, že před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení nerozhodl samostatně o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.

Že je tato námitka neopodstatněná stěžovateli vysvětlil již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a učinil tak argumentací, jež je nejen evidentně racionální a účelná (efektivní), nýbrž i důsledkem již ustáleného judikaturního nazírání, pročež nemůže být ani nepředvídatelné ani výrazem rozhodovací libovůle, což jediné by mohlo v kontextu ústavněprávního přezkumu hrát roli.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle citovaného ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu