Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 170/2023

-140

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) N. M., nar. XY, bytem v XY, b) F. K., nar. XY, bytem v XY, c) J. K., nar. XY, bytem v XY, d) J. M., nar. XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. -112, t a k t o:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. -94, zamítl žalobu, kterou se každý ze žalobců domáhal vůči žalované zaplacení částky 176 240,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). Požadovaná částka sestávala v případě každého ze žalobců z částky 90 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , dále z částky 30 000 Kč odpovídající obdobnému nároku odvozenému od délky „zbytečného“ exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Milošem Dvořákem pod sp. zn. a z částky 56 240,80 Kč, na kterou žalobci vyčíslili škodu, jež každému z nich vznikla vynaložením nákladů na právní zastoupení ve zmíněném exekučním řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), načež rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadli žalobci včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace provedené s účinností od 30. 9. 2017 , neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vedením exekučního řízení ve výši 30 000 Kč pro každého ze žalobců, neboť tento samostatný nárok, odvíjející se od odlišného skutkového základu, než je tomu v případě dvou zbývajících nároků připadajících jednak na náhradu nemajetkové újmy související s délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , jednak na náhradu škody ve výši nákladů exekučního řízení, částku 50 000 Kč nepřevyšuje, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní.

Dovolání žalobců není přípustné ani v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na znění , neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobci řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

Ve zbylé části dovolání se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností ve smyslu

Otázka, zda absence průtahů v posuzovaném nalézacím řízení znamená, že toto řízení trvalo přiměřeně dlouhou dobu, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobců odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované zejména jeho rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání podle zmíněného nezakládá. Odvolací soud se totiž od uvedeného rozsudku, jakož i od další ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudky ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , jakož i Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. (dále jen „Stanovisko“), při řešení této otázky neodchýlil. Svůj závěr o přiměřené délce posuzovaného nalézacího řízení totiž neodůvodnil pouze absencí průtahů, kterými by toto řízení bylo zatíženo, nýbrž k absenci těchto průtahů přihlédl v souladu se zmíněnou judikaturou při hodnocení jednoho z kritérií, jež jsou pro posouzení přiměřenosti délky řízení rozhodná, a to kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), z čehož je zároveň patrné, že si byl pojmového rozdílu mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v řízení vědom.

Přípustnost podaného dovolání ve smyslu nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda je žalované namístě přičítat k tíži, že soudy v tomto řízení nesprávně posoudily otázku promlčení zástavního práva (pokud vznesenou námitku promlčení považovaly za nedůvodnou, což si následně vyžádalo vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu), pročež veškeré úkony, které soudy nad rámec posouzení zmíněné námitky v řízení učinily, byly ve skutečnosti nadbytečné, tj. k otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. . Ani při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. , Nejvyšší soud připomenul, že smyslem kompenzačního řízení není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a namístě zde nejsou ani úvahy o tom, zda řízení mohlo při ideálním a bezchybném postupu orgánu veřejné moci proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době, nýbrž za to, že doba, po kterou probíhalo, již nebyla dobou přiměřenou. Pochybení orgánů veřejné moci zohlednitelná v rámci kritéria upraveného v , proto musí být závažná a současně na první pohled zjevná, jak je tomu např. při zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v případě tzv. „instančního ping-pongu“ anebo od počátku zcela zjevně nadbytečně prováděného dokazování (vedle dovolateli zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. ). Odvolacím soudem převzatá skutková zjištění soudu prvního stupně, která nelze v rámci dovolacího řízení zpochybnit (srov. ), přitom o existenci takovéhoto zjevného a extrémně nesprávného procesního postupu soudů, kterým by bylo posuzované řízení zatíženo a jež by současně vedlo k prodloužení délky řízení, nesvědčí, pokud kasační rozhodnutí, které bylo v posuzovaném řízení vydáno, bylo odůvodněno jiným právním názorem dovolacího soudu na řešení otázky, jež do té doby nebyla v jeho rozhodovací praxi vyřešena.

Poukazují-li žalobci na délku trvání jiných soudních řízení, o níž bylo rozhodnuto nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , s tím, že tato délka, přestože ve srovnání s nyní posuzovaným řízením trvala kratší dobu, byla zhodnocena již jako nepřiměřeně dlouhá, pak ani z tohoto pohledu nelze přípustnost podaného dovolání podle dovodit. Odvolací soud totiž vyhověl požadavkům plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu i tím, že při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení vyšel z konkrétních zjištěných okolností, jež se k tomuto řízení vztahovaly a toto řízení provázely, a nikoliv z hypoteticky uvažovaného „ideálního“ případu, jak žalobci v dovolání prosazují. Při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu , popřípadě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. ). Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení, tím spíše pak z těchto jiných řízení bez dalšího dovozovat, že délka posuzovaného řízení představuje délku nepřiměřenou (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. ).

Konečně ani otázka, zda žalobcům mohla být v exekučním řízení přiznána náhrada nákladů řízení, od kterých odvozují nyní vznesený nárok na náhradu škody, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. , přípustnost dovolání žalobců ve smyslu nezakládá. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že náhrada škody spočívající v nákladech řízení je podle a 2 možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí (první podmínka podle odstavce 1) a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (druhá podmínka podle odstavce 2) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. , a dále stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. . Zmíněná nemožnost pro poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů je přitom dána pouze tehdy, pokud příslušný procesní předpis tyto náklady nahradit neumožňuje, resp. s možností této náhrady vůbec nepočítá. Pokud však procesní předpis tuto náhradu umožňuje, je náhrada škody spočívající v těchto nákladech vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení náklady řízení přiznány nebyly, a to například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. ). Pakliže tedy napadené rozhodnutí v části týkající se tohoto nároku spočívá na závěru, že pro náhradu nákladů řízení není splněna podmínka podle , neboť exekuční řád přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům umožňoval, tato náhrada jim však nebyla z rozhodnutí soudního exekutora přiznána, odvolací soud se od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 3. 2023

JUDr. Pavel Simon předseda senátu