Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2907/2022

23 Cdo 2907/2022-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce města Strakonice, se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 2, identifikační číslo osoby 00251810, zastoupeného Mgr. et Mgr. Lukášem Hoderem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Týn 639/1, proti žalovaným 1) PORR a. s., se sídlem v Praze, Strašnicích, Dubečská 3238/36, identifikační číslo osoby 43005560, 2) JIHOSPOL, Jihočeská obchodní a stavební společnost, a. s., se sídlem ve Strakonicích, Písecká 893, identifikační číslo osoby 62509641, 3) PRIMA, akciová společnost, se sídlem ve Strakonicích, Raisova 1004, identifikační číslo osoby 47239743, 4) PROTOM Strakonice, s. r. o., se sídlem ve Strakonicích, Písecká 290, identifikační číslo osoby 43841252, všichni zastoupení JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Branická 128/17, o odstranění vady, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, č. j. -195, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:(dle )

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. -156, uložil žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně odstranili vadu střechy v podobě zatékání vody do tělocvičny v Základní škole Povážská na adrese Povážská 263, Strakonice, včetně výměny znehodnocených dílů střešní konstrukce tak, aby celá střecha byla funkční, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (I. výrok), zamítl návrhy, že žalovaní jsou povinni předat žalobci prováděcí projektovou dokumentaci pro opravu střechy, a to nejméně 1 měsíc před zahájením opravy střechy, vést stavební deník o opravě a umožnit zástupci žalobce vstup na stavbu tak, aby žalobce mohl pravidelně ověřovat průběh opravy střechy (II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok).

K odvolání žalobce i žalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. -195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil výroky III., IV. a V. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý a třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) společně dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). V konkrétnosti dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k posouzení právní otázku „promlčení práva z vadného plnění za situace, že nejen zhotovitel, ale i objednatel (tedy obě smluvní strany) o vadě ví již při předání díla, ale práva z vadného plnění ve vztahu k této vadě objednatel uplatní až po uplynutí 4 let“, tj. promlčecí lhůty v režimu , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání nemohou zakládat námitky dovolatelů založené na tvrzení, že „žalobce měl oznámit a požadovat po žalovaném odstranění vady střechy nejpozději při předání díla, protože v té době žalobce o vadě věděl“. Je tomu tak proto, že takovýto závěr dovolatelů vychází z jiného skutkového zjištění, než bylo učiněno v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolací soud k takto vymezené dovolací otázce ve své rozhodovací praxi zastává stanovisko, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelé přehlížejí, že závěry soudů nižších stupňů svědčící o tom, že zhotovitel mohl při vynaložení odborné péče zjistit při provádění díla nevhodnost projektové dokumentace a upozornit na ni objednatele, jsou určující pro závěr, zda jde o vadu, která zakládá objednateli vůči zhotoviteli práva z vadného plnění dle § 551 odst. 3 obch. zák. či nikoliv. Skutečnost, že vada je způsobena nevhodnou věcí, kterou ke zhotovení díla předává objednatel, či nesprávností objednatelových pokynů, na které ho zhotovitel neupozornil, však sama o sobě nevede k závěru, který předpokládá tvrzení dovolatelů, že objednateli je taková vada známa již při předání díla.

Soud prvního stupně tak správně odkazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 551 odst. 3 obch. zák., podle nichž zhotovitel, který nesplnil povinnost uvedenou v odstavci 1 (upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče), odpovídá za vady díla způsobené použitím nevhodných věcí předaných objednatelem nebo pokynů daných mu objednatelem (kromě odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. , srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. ).

Ostatně dovolatelé ani nenamítají, že by v projednávané věci objednatelem uplatňovaná vada nebyla vadou, za kterou zhotovitel neodpovídá. Stejně tak dovolatelé uvádí, že nevznáší námitku pozdní reklamace podle § 428 odst. 1 a odst. 2 obch. zák., ale namítají, že nárok na odstranění vady je promlčen. Dovolatelé dovozují, že tato promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dnem předání díla. Ani tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají.

Obecně k následkům pozdního uplatnění práv z vadného plnění dovolací soud v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. , uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého zákon rozlišuje z hlediska právních následků mezi oznámením vad (§ 562 odst. 2 ve spojení s § 428 odst. 2 a 3 obch. zák.) a oznámením volby mezi nároky z těchto vad (§ 564 ve spojení § 436 a § 437 obch. zák.). Opomenutí prvého má (zásadně) za následek (k námitce zhotovitele) nemožnost domoci se nároků z odpovědnosti za vady díla soudní cestou, neoznámení volby nároku z vad objednatelem je spojeno s odlišnými důsledky. V případě vad, které představují porušení smlouvy podstatným způsobem, zůstávají objednateli, neoznámí-li volbu svého nároku včas, nároky, které by mu náležely při nepodstatném porušení smlouvy, tedy právo požadovat odstranění vad díla zhotovitelem nebo sleva z ceny díla (§ 437 odst. 1 obch. zák.). V případě vad, které nepředstavují podstatné porušení smlouvy, zákon s absencí volby konkrétního nároku objednatele nespojuje jiný následek než, že dokud objednatel neuplatní nárok na slevu z kupní ceny, může zhotovitel sdělit objednateli, že odstraní vady v určité lhůtě, ve které pak objednatel nemůže uplatnit proti zhotoviteli jiné nároky z vad díla (§ 437 odst. 4 obch. zák).

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud práva z odpovědnosti za vady nepřizná, pokud objednatel neoznámí zhotoviteli vady ve lhůtách uvedených v § 562 odst. 2 obch. zák. a zhotovitel nedodržení lhůty v soudním řízení namítne (srov. § 562 odst. 3 ve spojení s § 428 odst. 2 obch. zák.). Pokud však zhotovitel věděl nebo vědět musel v době předání předmětu díla o skutečnostech, jejichž důsledkem jsou vady díla (srov. § 562 odst. 3 ve spojení s § 428 odst. 3 obch. zák.), může se objednatel domoci u soudu práv z odpovědnosti za vady bez ohledu na nedodržení lhůt podle § 562 odst. 2 obch. zák. a námitku zhotovitele (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. ).

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 112/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud dovodil, že je třeba rozlišovat existenci vady, dobu, ve které musí objednatel vady díla zhotoviteli oznámit (reklamační lhůtu), a promlčecí dobu, ve které musí být právo z odpovědnosti za vady uplatněno u soudu. V případě, že byla sjednána záruka za jakost, jako tomu bylo v daném případě, musí vady existovat v této záruční době. Objektivní reklamační lhůta v případě skryté vady odpovídá délce záruční doby. To však pouze v případě, že nenastanou okolnosti předpokládané v § 428 odst. 3 obch. zák. Pokud tyto okolnosti nastanou, není délka reklamační doby omezena. Aby nedošlo k jejich promlčení, musí být práva z odpovědnosti za vady, resp. nároky ze záruky za jakost samozřejmě uplatněny u soudu, resp. v rozhodčím řízení v promlčecí době (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2014, sp. zn. ).

Otázkou promlčení práv z odpovědnosti za vady díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, v níž byla sjednána záruka za provedení díla, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. . Ztotožnil se přitom se závěrem odvolacího soudu, dle něhož v případě nároků ze záruky za jakost se aplikuje speciální ustanovení § 393 odst. 2 obch. zák., podle něhož u nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dodal, že ustanovení § 393 odst. 2 obch. zák. je skutečně speciálním ustanovením, které upravuje běh promlčecí doby v případě práv z odpovědnosti za vady. Toto ustanovení se aplikuje jak v případě, že strany se dohodly na termínu odstranění vad, tak i v případě, že mezi nimi k této dohodě nedošlo. V případě práv z odpovědnosti za vady tudíž nelze aplikovat ustanovení 392 odst. 1 obch. zák. (shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. , či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. , a judikaturu zde citovanou).

Od těchto závěrů se odvolací soud nikterak neodchýlil, jestliže blíže odůvodnil závěr, dle kterého byla záruční vada uplatněna včas [§ 562 odst. 1 písm. c) obch. zák.], neboť k oznámení vady díla objednatelem došlo v záruční době, a proto se počátek běhu promlčecí doby uplatněného práva z vadného plnění (zde odstranění vady) řídí zvláštní úpravou § 393 odst. 2 obch. zák., dle kterého u nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby, tj. od 26. 6. 2017.

Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani poukaz dovolatelů na princip poctivosti, resp. zákaz zneužití práva. Zásady dnes výslovně deklarované v § 6 a § 8 o. z. byly našemu právnímu řádu imanentní i v poměrech před 1. 1. 2014 (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ) a v rozhodovací praxi soudů se promítaly především prostřednictvím užití korektivu dobrých mravů, zakotveného v , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). K přezkoumání aplikace obč. zák. v rámci dovolacího přezkumu pak dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi přistupuje tak, že zásah dovolacího soudu je namístě, jen jsou-li úvahy soudů nižších stupňů o aplikaci dobrých mravů na výkon práva zjevně nepřiměřené. Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění), kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. , či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ). O takovou situaci se však v poměrech věci zde vedené nejedná.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu