Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2006/2022

33 Cdo 2006/2022-669

USNESENÍ

ČSOB Leasing, a. s.

J. N.

,

bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jaromíra Vejvody 1397, o 6.969.657,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2020, č. j. -598, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. -616, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. -647, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobou ze 14. 2. 2005 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 6.969.657,50 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení). Podáním z 25. 10. 2010 žalovaný uplatnil nárok na zaplacení 7.000.000 Kč z titulu náhrady škody způsobené žalobkyní neoprávněným odebráním a prodejem věcí, jichž byl vlastníkem.

V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. -411, uložil Městský soud v Praze žalovanému zaplatit žalobkyni 524.949,50 Kč (výrok I), co do 6.444.708 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), vzájemnou žalobu žalovaného o 30.342,50 Kč zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvy, jejichž předměty byly čtyři vozidla (dva tahače návěsů, dva návěsy) za celkovou kupní cenu 15.673.837 Kč, kterou se žalovaný (kupující) zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše byla smlouvami stanovena. Současně s kupními smlouvami strany uzavřely smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, z nichž každá se vztahovala k jednomu z vozidel. Vzhledem k tomu, že žalovaný sjednané splátky neplnil, stala se celá dlužná částka kupní ceny splatnou. Žalobkyně vozidla žalovanému odebrala a prodala je třetí osobě. Nárok uplatněný žalobou představuje rozdíl mezi tvrzeným dluhem žalovaného a cenou, kterou žalobkyně obdržela za prodej vozidel. Jako předběžnou otázku soud prvního stupně posuzoval platnost kupních smluv a smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Kupní smlouvy měl za platné právní úkony, smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva shledal rozpornými s účelem institutu zástavního práva, neboť jejich skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy ( , , dále též jen „obč. zák.“). Žalovaný – ani poté co se dostal do prodlení – nepozbyl vlastnické právo a žalobkyně vozidla odebrala a následně prodala protiprávně. Podle soudu prvního stupně je žalovaný povinen zaplatit kupní cenu vozidel, ale na úhradu smluvních pokut sjednaných v neplatných smlouvách o zajišťovacím převodu vlastnického práva a na úroky z prodlení ode dne odebrání vozidel žalobkyně nemá právo (11.151.534 Kč /doplatek kupní ceny/, 4.639.344,40 Kč /cena, za niž vozidla prodala třetí osobě/, 175.468 Kč /úroky z prodlení za dobu do odebrání vozidel/). Škodu, kterou žalobkyně způsobila žalovanému odebráním vozidel (6.162.708 Kč - posudek znalce Ing. Jaroslava Peltráma), odečetl soud prvního stupně od „zjištěného nároku“ žalobkyně (6.687.657,50 Kč) a ve zbytku vzájemnou žalobu zamítl (30.342,50 Kč).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č. j. -598, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. -616, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. -647 (po té, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. -550) potvrdil v meritorních výrocích I a II rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech účastníků a státu v řízeních před soudy všech stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Na rozdíl od nároku žalobkyně na doplatek kupních cen shledal výkon práva na přiznání úroků z prodlení po odebrání vozidel žalovanému rozporným se zásadami poctivého obchodního styku ( , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“). Byla to žalobkyně, která připravila smluvní dokumenty pro žalovaného, na základě neplatných smluv o zajišťovacím převodu práva jednala, vozidla odebrala, ačkoli žalovaný byl nadále jejich vlastníkem, a následně prodala, čímž žalovanému znemožnila vozidla používat k podnikatelským účelům a z podnikání generovat zisk, případně vozidla prodat a finanční prostředky užít k úhradě pohledávek žalobkyně.

V dovolání, jímž napadl potvrzující výroky o věci samé (I a II), žalovaný odvolacímu soudu vytknul, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda uplatněním nároku na doplatek kupních cen vykonala žalobkyně právo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Posoudil-li odvolací soud postup žalobkyně jako rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve vztahu k úrokům z prodlení a smluvní pokuty, měl tak posoudit i samotný nárok na doplatek kupní ceny. Žalobkyně protiprávně odebrala dovolateli předměty koupě (vozidla) a následně je prodala třetí osobě za cenu, která nepokryla nedoplatek kupní ceny; nemůže mít proto nárok na původně pro ni výhodnou prodejní cenu, ale případně jen na cenu obvyklou ke dni jejich prodeje žalovanému. Zabavením vozidel žalobkyně dovolateli fakticky znemožnila pokračovat v podnikatelské činnosti a nakládat s vozidly v jeho vlastnictví. V rozporu s judikaturou dovolacího soudu měl podle žalovaného odvolací soud vyřešit i otázku procesního práva, a to provedení navrženého důkazu v odvolacím řízení za účelem zpochybnění skutkového stavu zjištěného po zhodnocení již dříve provedených důkazů.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první , lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně (prodávající) a žalovaný (kupující) uzavřeli: 1/ dne 26. 6. 2001 smlouvu o převodu vlastnictví návěsu XY, žalovaný, který se stal vlastníkem převzetím věci 29. 6. 2001, se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 3.367.066 Kč v pravidelných měsíčních splátkách od 29. 6. 2001 do 29. 5. 2006 (první ve výši 257.176 Kč, ostatní 52.710 Kč); 2/ dne 12. 7. 2001 smlouvu o převodu vlastnictví tahače návěsu XY, žalovaný, který se stal vlastníkem převzetím věci 29. 6. 2001, se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 4.077.232 Kč v pravidelných měsíčních splátkách od 29. 6. 2001 do 29. 5. 2006 (první ve výši 321.233 Kč, ostatní 63.661 Kč); 3/ dne 11. 12. 2001 dvě smlouvy o převodu vlastnictví tahače návěsu XY a návěsu XY, žalovaný se zavázal zaplatit kupní ceny ve výši 4.467.208 Kč a 3.762.331 Kč v pravidelných měsíčních splátkách od 11. 12. 2001 do 11. 11. 2006 (první ve výši 895.938 Kč, ostatní 754.570 Kč, resp. 60.530 Kč a 50.979 Kč), vozidlo i návěs převzal a vlastnictví nabyl 11. 12. 2001. Ke každé kupní smlouvě uzavřeli účastníci ve dnech 11. 12. 2001 a 12. 7. 2001 smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Jelikož se žalovaný s placením jednotlivých splátek kupních cen dostal do prodlení trvajícího déle než šedesát dnů, staly se pohledávky žalobkyně splatné (čl. III bod 8 kupních smluv). Na základě smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva žalobkyně 11. 12. 2002 vozidla odebrala [čl. III bod 1 písm. a) - vlastnické právo k věci se převádí z dlužníka (žalovaného) na věřitelku (žalobkyni) okamžikem prodlení dlužníka s úhradou kteréhokoli jeho závazku z kupní smlouvy delšího než šedesát dní; podle čl. III bodu 3 se dnem převodu vlastnického práva věřitelka stává výlučnou vlastnicí věci]. Dopisy z 12. 1. 2002 a 16. 3. 2002 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení úroku z prodlení. Všechna vozidla žalobkyně následně prodala, přičemž při stanovení prodejní ceny vycházela ze znaleckého posudku znalce Ing. Tomáše Rozlivky. Dopisem z 30. 6. 2003 žalovaného informovala o výši konečného vyrovnání závazků a vyzvala ho k plnění. Podle posudku znalce Ing. Jaroslava Peltráma měla vozidla k 11. 12. 2002 hodnotu 6.162.708 Kč včetně daně z přidané hodnoty.

A)K výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.).

Jednou ze základních zásad, na kterých spočívá právní úprava obchodněprávních závazkových vztahů, je zásada smluvní suverenity účastníků. To znamená, že strany obchodních závazkových vztahů se mohou odchýlit od ustanovení obchodního zákoníku s výjimkou těch, která jsou donucující (kogentní) povahy. V zásadě platí, že co není zakázáno, je dovoleno. Přesto však má smluvní suverenita své meze. Určitá jednání jsou považována za nepřípustná, přestože formálně nevykazují znaky rozporu se závazným právním předpisem a ani nelze uzavřít, že jej obcházejí. Takovými jsou jednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Obchodní právo kategorii dobrých mravů výslovně nezná, z principu subsidiarity však vyplývá, že právní úprava dobrých mravů tam obsažená se promítne i do obchodních závazkových vztahů. Naproti tomu, se zásadami poctivého obchodního styku obchodní zákoník pracuje ( ). Jde o ustanovení, které je – stejně tak jako ustanovení, v nichž je užito hledisko dobrých mravů – řazeno k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Je proto na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě vymezil podle své vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci.

Zásady poctivého obchodního styku jsou institutem navazujícím na kategorii dobrých mravů. Jde také o určitý soubor morálních pravidel, byť jiného druhu. Je zřejmé, že jednání, které bude v obchodních závazkových vztazích nemravné, bude i nepoctivé. Obchodní zákoník však cílí na jednání, která sice z pohledu dobrých mravů obstojí, tedy nejsou v rozporu s právem, neobcházejí jej a nejsou ani v rozporu s mravností, přesto však jsou problematická, jinak řečeno, jejich rozpor s morálkou je slabší intenzity, než je tomu v případě rozporu s dobrými mravy. Jednáním v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku se obecně rozumí jednání, které formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, jde o jednání, které je zneužitím práva - šikanou (viz Obchodní zákoník, komentář, 9. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 943). Tomu také odpovídá sankce, která je s tím spojena. Nemravnost s sebou nese absolutní neplatnost dotčených právních jednání. Rozpor s poctivostí obchodování naproti tomu k neplatnosti právního jednání nevede, jde o platné právní úkony. Práva z těchto jednání však mají povahu naturální obligace. Existují, lze je splnit a jinak s nimi zacházet, lze se však bránit jejich přiznání a výkonu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. , ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2019).

Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že význam § 265 obch. zák. spočívá v tom, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná; soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. ). V rozsudcích ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. , a ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. , pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudcích ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. , a ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud zdůraznil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti jednotlivého případu.

Po zohlednění skutkových okolností a s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. , a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. ), je závěr odvolacího soudu, podle něhož jednání žalobkyně domáhající se nároku na doplacení kupních cen není zneužitím práva (šikanou žalovaného), tedy výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, souladný s judikaturou Nejvyššího soudu.

Zavázal-li se žalovaný zaplatit kupní cenu v určité výši, měl povinnost závazek splnit, přičemž samotná výše ceny byla výsledkem smluvní volnosti stran. Následné jednání žalobkyně – neoprávněné odebrání vozidel žalovanému – nesnímá z kupujícího povinnost kupní cenu zaplatit. Naopak je třeba zdůraznit, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je především řádné a včasné plnění závazků, tedy i včasné placení. Jestliže jeden účastník – v daném případě žalovaný – své závazky neplní a porušuje tím základní zásadu poctivého obchodního styku, nelze považovat za porušování zásad poctivého obchodního styku jednání věřitelky, jež se domáhá svého práva na zaplacení jistiny včetně příslušenství (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. , ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. ).

B)Ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a písm. c/ o. s. ř.).

Podáním ze dne 13. 8. 2020 žalovaný s úmyslem zpochybnit znalecký posudek Ing. Jaroslava Peltráma, z něhož soud prvního stupně vycházel, navrhl doplnit dokazování posudky znalce Ing. Adama Dušánka, které v příloze doložil, včetně výslechu znalce. Odvolací soud návrh žalovaného zamítl s odůvodněním, že doplnění dokazování by prolomilo zásadu neúplné apelace v odvolacím řízení, neboť jejich provedením (a následným zhodnocením) žalovaný nabízí možnost zjištění „správného a úplného“ skutkového stavu ( , ).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu věci), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, a to z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. , ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 95/2010, ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. , ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. ).

Namítá-li žalovaný, že soud prvního stupně nerozhodl o celé vzájemné žalobě o náhradu škody, vytýká vadu řízení, která samostatně nemůže přípustnost dovolání založit. Dovolací soud by k ní podle věty druhé mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání; tento předpoklad však v dané věci splněn není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud dovolání podle odmítl, neboť žalovaný nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 2. 2023

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu