Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3405/2022

21 Cdo 3405/2022-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní č. 558/8, proti žalované HECHT MOTORS s. r. o. se sídlem v Praze 4, Za mlýnem č. 1562/25, IČO 61461661, zastoupené Mgr. Andreou Krásnou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Belgická č. 642/15, o 59 658 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022, č. j. -147, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. -147, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelkou vytknuté) otázky, a to otázky, za jakých podmínek vzniká nárok na odstupné podle ustanovení v případě rozvázání pracovního poměru dohodou, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena na právním závěru, že pokud byl pracovní poměr rozvázán dohodou, má zaměstnanec právo na odstupné vždy, jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až d) zák. práce; to platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon poskytnutí odstupného nespojuje (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 108/2002).

K otázce obsahu a výkladu rozhodnutí zaměstnavatele o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách (dále jen „organizační změna“) a výběru nadbytečného zaměstnance Nejvyšší soud trvale zaujímá názor, že rozhodnutí o organizační změně není právním úkonem (právním jednáním), a jako takové nepodléhá přezkumu soudu z hlediska své platnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. ). Jde o faktický úkon zaměstnavatele, který nejblíže podléhá interpretačním pravidlům použitelným pro právní jednání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. ). Je tedy třeba sledovat nejenom formální jazykové vyjádření, nýbrž i smysl a účel vydaného opatření, zejména tedy není možno vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé (byť třebas i významově ne zcela zdařilé) formulace na úkor zjištění celkového smyslu a účelu opatření, který je odvoditelný z jiných pasáží jeho textu [srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 24/2013, a zde vyjádřený právní názor, že v případě zjišťování smyslu a účelu opatření nejde o přezkum z hlediska platnosti …, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (stejně též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 91/2004)]. Z uvedeného tedy vyplývá, že obsahem rozhodnutí zaměstnavatele, aby toto splnilo požadavky, uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, je jen a pouze „organizační změna“, která může spočívat příkladmo ve snížení počtu zaměstnanců, změně úkolů (typicky obměna výrobního sortimentu), technického vybavení (typicky modernizace výrobního zařízení) nebo prostě v jakékoliv jiné změně (např. s uvedenými změnami související obměně potřebné profesní struktury zaměstnanců); významné a určující je, že v důsledku takového rozhodnutí (takové „změny“) se zaměstnanec stal (stane) pro zaměstnavatele nadbytečným, protože odpadla jeho pracovní náplň, popř. její část. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. , který byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura pod publikačním číslem 11/2004).

Soudy obou stupňů vycházely shodně ze skutkového zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že „…od 1. 1. 2020 došlo ke změně skladového účetního systému…avšak v příčinné souvislosti s touto změnou nedošlo k nadbytečnosti byť jediného zaměstnance žalované…“, a že „…v době, kdy byla žalobkyně v dočasné pracovní neschopnosti, přijala žalovaná na její místo jiného zaměstnance…“.

Závěr odvolacího soudu, že není možno „… považovat za relevantní organizační změnu ve smyslu přijetí nového zaměstnance na místo zaměstnance, který je v dlouhodobé pracovní neschopnosti…“ je v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Skutečnost, že žalovaná v době pracovní neschopnosti žalobkyně přijala na její pracovní místo jiného zaměstnance, nemůže představovat žádnou „organizační změnu“ ve smyslu výše uvedené definice; uvedená skutečnost znamená pouze to, že pracovní místo, dříve zastávané žalobkyní, budou zastávat po návratu žalobkyně po ukončení dočasné pracovní neschopnosti dva zaměstnanci (srov. ustanovení ). Zda tento stav zaměstnavateli vyhovuje, či nikoliv, je pouze věcí (rozhodnutím) zaměstnavatele, a je jeho rozhodnutím, jaké opatření přijme, resp. jak se se zaměstnancem dohodne, jak správně dovodil odvolací soud. Námitka, že „…odvolací soud nesprávně hodnotil, co je to nadbytečnost a co jsou to organizační změny…“, tak přípustnost dovolání nezakládá. Pakliže žalobkyně v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a dovozuje nesoulad rozhodnutí odvolacího soudu s touto judikaturou (srov. bod VII. odůvodnění dovolání), lze pouze uvést, že v obecné rovině je rozhodnutí odvolacího soudu s citovanou judikaturou v souladu a v konkrétní rovině citovaná rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v této věci.

V dalším žalobkyně přednáší námitky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , neboť zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, a předestírá vlastní skutkové závěry [jde o námitku, že „…je nutno vycházet z toho, že návrh žalované žalobkyni k ukončení pracovního poměru dohodou z důvodu její nadbytečnosti v důsledku změny technického vybavení a neochoty žalované žalobkyni na toto nové technické vybavení řádně zaškolit a v podstatě i z důvodu toho, že její místo bylo již obsazeno jiným kvalifikovaným zaměstnancem, že to je identifikování skutečné příčiny skončení pracovního poměru, jehož akceptací došlo k ukončení pracovního poměru a k zjevnému naplnění předpokladů pro právo žalobkyně na odstupné dle v důsledku její nadbytečnosti dle “]. Tato námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Dovolání žalobkyně bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy i proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 2. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu