Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 279/2022

23 Cdo 279/2022-300

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně A. P., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o 491 179,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. -251, takto:

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. 10. 2020, č. j. -187, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 491 179,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 535 058 Kč od 2. 3. 2011 do 13. 9. 2017 a z částky 491 179,68 Kč od 14. 9. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 79 336,80 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 800 Kč, a jinak jej potvrdil (druhý výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Žalobkyně napadla včasným dovoláním výslovně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovodila z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), který citovala, aniž by uvedla, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Výslovně formulovala tři otázky a rozsudek odvolacího soudu označila za rozporný s rozhodovací praxí Ústavního a Nejvyššího soudu. Navrhla zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. ). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ve spojení s věty první (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.; jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz).

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ačkoliv žalobkyně výslovně neuvedla rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti jeho prvnímu výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Z obsahu dovolání lze dovodit, že ve vztahu k otázce „Lze bez dalšího akceptovat v rámci rozhodování o úhradě zdravotní péče v odbornosti 603 a 604 pro rok 2010 podzákonný předpis, konkrétně vyhl. č. , ačkoliv přenesením mechanismu tvorby ceny do podzákonné úrovně, jak plyne z ustanovení , je v rozporu s článkem 31 d?“ má žalobkyně rozsudek odvolacího soudu za rozporný s nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. , ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz).

V nálezu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. , se Ústavní soud dospěl k závěru o protiústavnosti , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2000, pro nesoulad mezi obsahem a formou rozhodnutí vlády dle citovaného ustanovení, a v nálezu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , se zabýval možností překročení smluvně dohodnutého objemu zdravotní péče. Závěr, že by mechanismus tvorby ceny nebylo možné přenést na podzákonnou úroveň, nevyslovil. Uvedený závěr není obsažen ani v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. , jímž byla zrušena , o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013, pro rozpor s y a a d, avšak samotný zákonný mechanismus úhradové vyhlášky zpochybněn nebyl.

Pokud odvolací soud v daném případě aplikoval , o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2010, nepostupoval v rozporu se žalobkyní označenými nálezy Ústavního soudu a žalobkyní vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že otázkou zákonné úpravy úhradových vyhlášek se Ústavní soud zabýval opakovaně a mechanismus jejich přípravy (dohodovací řízení) a fungování akceptoval jako ústavně souladný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. a rozhodnutí Ústavního soudu v něm citovaná).

Ve vztahu k otázce „Lze žalobkyni přiznat nárok na bonifikaci plynoucí ze závěrů dohadovacího řízení dle ust. ?“ lze z obsahu dovolání usuzovat, že žalobkyně má rozsudek odvolacího soudu rovněž za rozporný s nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. , ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. . V těchto nálezech Ústavní soud otázku bonifikace neřešil, odvolací soud se od nich neodchýlil (nemohl odchýlit) a ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalobkyně otázku buduje na vlastním skutkovém závěru, že v rámci dohodovacího řízení mezi zástupci zdravotních pojišťoven a příslušného profesního sdružení poskytovatelů zdravotních služeb z oboru gynekologie a porodnictví došlo k dohodě o přiznávání bonifikací (bez dalšího), zatímco odvolací soud takové zjištění neučinil a s odkazem na závěry soudu prvního stupně vycházel z toho, že poskytování bonifikací mělo být sjednáváno v úhradových dodatcích mezi příslušnou zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením. I z tohoto důvodu tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže.

Z argumentace spojené s otázkou „Je možné provést započtení pohledávek žalované vůči žalobkyni za situace, kdy je ve smlouvě uvedeno, že zápočet je možný pouze v případě zjištění pochybení ve vyúčtování – viz rovněž vyhl. č. , , odstavec 8, což předpokládá provedení kontroly dle ust. , přičemž úhradový dodatek uzavřen nebyl?“ lze dovodit, že odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč. (dále jen „R 37/2021“).

Ani pro řešení této otázky není dovolání přípustné. Žalobkyně při její formulaci vychází z předpokladu, že ve smlouvě bylo započtení sjednáno pouze pro případ pochybení při vyúčtování, které předpokládá provedení kontroly dle , přičemž ke kontrole nedošlo. Takovéto skutkové zjištění však odvolací soud neučinil a uvedená otázka vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. ).

Námitka, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům R 37/2021, podle kterého (slovy žalobkyně) je neurčitou či nejistou pohledávkou taková pohledávka, která není bez dalšího akceptována, rovněž přípustnost dovolání nezakládá. V R 37/2021 se Nejvyšší soud zabýval způsobilostí nejisté a neurčité pohledávky k započtení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tj. v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Odvolací soud však započtení posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, způsobilostí pohledávky k započtení ve smyslu o. z. se nezabýval a od závěrů R 37/2021 se neodchýlil (nemohl odchýlit).

Námitku, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. , ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. , žalobkyně zakládá na polemice se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel, že nebylo zjištěno, že by poskytnutá úhrada nebyla schopna pokrýt ani nutné náklady na péči, které měla žalobkyně vynaložit, ani že by v předmětném období žalobkyně poskytla takovou péči, kterou by objektivně vyžadoval stav pacienta, neboť jinak by byl ohrožen jeho život a zdraví, což neumožňovalo uzavřít, že by žalobou uplatněná částka měla představovat i úhradu za péči nutnou a neodkladnou, popřípadě že by se jednalo o situaci, kdy bylo možné smluvně dohodnutý objem zdravotní péče překročit (např. nárůst počtu pacientů dané pojišťovny, preskripce léků u chroniků apod.), a to v situaci, kdy podle odvolacího soudu žalobkyně sama žádná konkrétní tvrzení v tomto směru neuvedla. I při formulaci této námitky tedy žalobkyně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení odvolací soud, a tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem (ani pouhá citace textu ustanovení ) nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , nebo též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Uplatnila-li žalobkyně v dovolání další výtky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, pak ve vztahu k nim v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak v této části trpí vadami, které již nemohou být odstraněny, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle odmítl z části pro nepřípustnost a zčásti pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 9. 2. 2023

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu