Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2387/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Alicí Jeziorskou, advokátkou se sídlem Havířov-Město, Svornosti 2, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky Havířov ze dne 1. 12. 2014 č. j. -109, 123 P a Nc 202/2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015 č. j. -151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu matky nezletilého syna na jeho svěření syna do její výlučné péče a byl ponechán v platnosti rozsudek Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 15. 2. 2012 č. j. -54, kterým byla schválena dohoda rodičů o střídavé výchově. Dále požaduje zrušení rovněž uvedeného rozsudku odvolacího soudu, který nevyhověl jeho odvolání, v němž požadoval svěření nezletilého do své péče, a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že oba soudy dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu dosavadního rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého oběma rodiči. Změně jednak nesvědčí nezralá osobnost nezletilého a jednak skutečnost, že problémy jsou řešitelné změnou chování rodičů a nikoliv ukončením jinak řádně fungující střídavé péče.

Stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy nerespektovaly přání nezletilého ani doporučení kolizního opatrovníka. Nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacího soudu o jeho nefungující rodině a vyjadřuje přesvědčení, že střídavá výchova není pro syna optimálním řešením, neboť jej stresuje. Vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené a rozumná domluva nefunguje.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález

sp. zn.

). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení

sp. zn.

a

).

Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o nutnosti změny výchovného prostředí syna. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Civilní soudy zjistily, že v základních atributech svědčících pro střídavou péči k žádné podstatné změně nedošlo a nebyly ani shledány jiné okolnosti převažující nad požadavkem stálosti výchovného prostředí dítěte. Nezletilý má stále silný citový vztah k oběma rodičům, jejichž výchovná způsobilost zůstala zachována a oba rodiče se o nezletilého stále řádně starají. Jeho zdravotní stav je dobrý, ve škole dobře prospívá, ve školní přípravě nejsou rozdíly vyvolané pobytem u matky či otce. Matka nebrání styku nezletilého s otcem i nad rámec dohody. Soudy po zjištění postoje nezletilého dospěly k závěru, že ač se blíží věku 12 let, je nevyzrálým dítětem, jehož rozumová vyspělost není na takové úrovni, aby byl schopen vytvořit si vlastní názor na důsledky zásahu spočívající ve změně stávajícího stavu. Budiž poznamenáno, že řízení bylo zahájeno z podnětu matky vyvolaného přáním nezletilého být svěřen do její péče, které však během krátké doby změnil s poukazem na neshody se sestrou. Vcelku banální výhrady, kterými nezletilý své přání odůvodnil, nemohou v kontextu se všemi ostatními okolnostmi věci převážit nad objektivním zájmem nezletilého být vychováván oběma rodiči.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že civilní soudy prioritně neřešily, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Odvolací soud stejně jako soud nalézací totiž opodstatněně posuzoval, zda od doby, kdy bylo naposledy rozhodováno, došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilého, jež by opodstatňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností (§ 909 obč. zák.). V tomto směru své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly k shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Závěry soudů, podle nichž není v zájmu nezletilého, aby dosavadní úprava poměrů rodičů k němu pokud se týká výchovného prostředí byla měněna, nelze považovat za ústavně rozporné, neboť respektují příslušná ustanovení a zájem nezletilého syna.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud považuje za potřebné podotknout, že záleží na obou rodičích, zda budou v zájmu syna "normalizovat" své postoje a vztahy, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde ke změně poměrů, případně pokud změna výchovného prostředí bude trvalým přáním nezletilého, které bude nutno i s ohledem na jeho vyšší věk a zralost upřednostnit.

Jak je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu