Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1252/15

Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti spolku Svaz klubů mládeže, sídlem Praha 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 2015 č. j. , , -303, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. , -255 ( ) a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013 č. j. -214 ( ), za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 15. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2015 a doplněné podáním ze dne 22. 6. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2015, se spolek Svaz klubů mládeže, se sídlem v Praze 9 (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "insolvenční soud") dne 2. 4. 2012, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byly z majetkové podstaty dlužníka Asociace dětských domovů o. s. vyloučeny specifikované nemovitosti (tzv. areál Voletiny), s tvrzením, že jsou vlastnictvím žalobce.

Dne 28. 1. 2013 rozsudkem č. j. -214 ( ) insolvenční soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Insolvenční soud konstatoval, že žalobce se stal vlastníkem předmětného majetku v roce 1969 v souvislosti se zánikem ČSM. Majetek byl vícekrát převáděn a po roce 1990 byl převeden ve prospěch Agrostavu Pardubice a. s., a následně pak ve prospěch dnešního dlužníka Asociace dětských domovů o. s. Podle insolvenčního soudu Agrostav Pardubice a. s. od roku 1992 nakládal s předmětnými nemovitostmi jako s vlastními, a ani dokazováním svědeckými výpověďmi a listinami předloženými žalobcem, nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné shledat důvody pro zpochybnění dobré víry této společnosti k výkonu vlastnického práva. Protože Agrostav Pardubice a. s. držel v oprávněné držbě areál Voletiny po dobu delší 10 let, nabyl dle názoru insolvenčního soudu vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, a předmětné nemovitosti platnou smlouvou převedl na dlužníka. Proto byla žaloba o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítnuta.

Dne 27. 6. 2013 rozsudkem č. j. , -255 ( ) Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek insolvenčního soudu ze dne 28. 1. 2013 č. j. -214 ( ) ve výroku I potvrdil a v nákladovém výroku II změnil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Podle odvolacího soudu zásadní otázkou pro posouzení odvolání byla důvodnost obrany žalovaného spočívající v jeho tvrzení o vydržení nemovitosti tvořící areál Voletiny právním předchůdcem dlužníka Agrostavem Pardubice, a. s. Odvolací soud vycházel při posouzení této otázky ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která považoval za správná a úplná, a dospěl k závěru, že o oprávněné držbě dlužníka i jeho právního předchůdce Agrostavu Pardubice, a. s., nejsou žádné objektivní pochybnosti. Sama skutečnost, že Agrostav Pardubice, a. s., je nástupnickým subjektem dřívější socialistické organizace Agrostav, společný podnik Pardubice (rovněž osoby odlišné od státu), není pro posuzování jeho dobré víry rozhodná. Žalobce mohl svá práva uplatňovat cestou obecných právních předpisů, což ve lhůtě rozhodné pro vznik vlastnického práva vydržením neučinil. Z provedeného dokazování nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující obeznámení právního předchůdce dlužníka s uplatněním vlastnického nároku žalobce k předmětnému areálu Voletiny.

Dne 28. 1. 2015 usnesením č. j. , , -303, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. , -255 ( ) odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání shledal nepřípustným již z toho důvodu, že žalobce ve skutečnosti nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by stálo řešení odvolacího soudu, nýbrž toliko rozporuje zjištěný skutkový stav podle provedeného dokazování a jeho následnou právní kvalifikaci, čímž pokračuje v polemice napadající závěry obou soudů nižších stupňů ohledně dobré víry vydržitele, která však k přípustnosti dovolání nepostačuje. Nad rámec uvedeného dovolací soud neshledal, že by závěry obou soudů nižších stupňů o dobré víře právního předchůdce právního předchůdce úpadce byly zjevně nepřiměřené.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a došlo k výkonu ústavně zakázané libovůle ve smyslu y.

Obecné soudy všech stupňů dle tvrzení stěžovatele nesprávně aplikovaly na posuzovanou právní věc ustanovení a , 3 , pokud dospěly k závěru, že dobrá víra a oprávněná držba právního předchůdce dlužníka, tj. Agrostavu Pardubice, a. s., i dlužníka samotného, byla prokázána. Stěžovatel zdůrazňoval, že Agrostav Pardubice, a. s., nemohl být v dobré víře a podrobně a rozsáhle polemizoval s opačným názorem obecných soudů; poukázal na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

K tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž jeho povinností vyplývající z a písm. d) y je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou s obecnými soudy v řádném civilním řízení zjištěným skutkovým stavem a jeho následnou právní kvalifikací, což samo o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemohlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu