Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3220/2022

30 Cdo 3220/2022-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně P. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 30 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. -103, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. -73, zamítl žalobu o omluvu v uvedeném znění (výrok I) i o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. -103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jejím majetku, příjmech a závazcích podle , o střetu zájmů, ve znění , a to z důvodu působení žalobkyně jako místostarostky obce XY v období od jejího nástupu do funkce až do listopadu 2020, čímž mělo dojít k zásahu do jejích práv na ochranu soukromí, ačkoliv nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. (dále jen „předmětný nález Ústavního soudu“), Ústavní soud protiústavnost této úpravy potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním ve všech jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Pokud jde o dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud nejprve charakterem jednotlivých uplatněných nároků, a to požadavku žalobkyně na omluvu a dále na zaplacení částky 30 000 Kč.

V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. , citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace provedené s účinností od 30. 9. 2017 , neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, neboť tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu než nárok na omluvu (minimálně v otázce rozsahu tvrzené újmy) nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.

Ve zbylé části dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí požadavku na omluvu, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle

Žalobkyně v dovolání vymezila několik právních otázek, které podle ní dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, přestavuje nesprávný úřední postup dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „ “), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobkyně může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a a 10 d, vyhlášené pod č. (dále jen „ “). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).

V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací § 13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem od 1. 1. 2021 zrušeným § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti a 2, ve spojení s Úmluvy a a 10 y, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen y a dále právní úpravou , v jehož intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.

Tyto závěry Nejvyššího soudu následně potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. , vydaném v reakci na závěry uvedené v žalobkyní odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. . V tomto stanovisku pléna Ústavní soud uzavřel, že předmětný nález Ústavního soudu neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením. Dále Ústavní soud konstatoval, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu a rovněž v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první ve spojení s a a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle za jeden úkon ve výši 300 Kč [ ve spojení s ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 1. 2023

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu