Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 476/2022

23 Cdo 476/2022-287

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalovaným 1) D. Š., narozenému XY a 2) V. Š., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. -253, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovaným 1) a 2) jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 65 916 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 7. 5. 2021, č. j. -221, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, k. ú. XY (dále jen „pozemek“), a kterým uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla nesprávné právní posouzení věci, navrhla zrušení napadeného rozsudku, též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky „dobré víry žalovaných, která by zakládala hmotněprávní, resp. procesně právní ochranu žalovaných coby dobrověrných nabyvatelů pozemku z kupní smlouvy uzavřené s předcházejícími (ne)vlastníky pozemku … restituenty …, kteří pozemek získali na základě vadných rozsudků obecných soudů v řízení o nahrazení projevu vůle žalobkyně“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil tím, že žalovaným svědčí ochrana podle , podle kterého nemohou být dotčeny právní poměry někoho jiného než účastníka řízení novým rozhodnutím vydaným po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem, pokud do svého vlastnictví pozemek získali platně uzavřenou kupní smlouvou od restituentů, kteří pozemek předtím nabyli na základě v té době pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle žalobkyně. Neshledal přitom důvodnými námitky žalobkyně o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi restituenty a žalovanými pro rozpor s dobrými mravy či pro obcházení zákona. Při aplikaci se tedy otázkou dobré víry žalovaných při nabytí vlastnického práva od nevlastníka nezabýval a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ani neměl důvod zabývat [srov. závěry rozsudku ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. , podle nichž pro účely aplikace (nyní ) není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka, neboť citované ustanovení takovou podmínku neklade].

Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. (jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), je zjevně nepřípadný, neboť v něm vyslovený závěr o povinnosti obecných soudů zabývat se s ohledem na všechny okolnosti nabytí otázkou dobré víry, byl učiněn ve skutkově odlišné věci, v níž nešlo o aplikaci Ústavní soud v něm řešil problematiku posuzování dobré víry z hlediska v úvahu přicházejícího nabytí vlastnického práva od nevlastníka (který dovozoval své vlastnické právo od dřívější neplatné smlouvy) v poměrech , , ve znění pozdějších předpisů.

Žalobkyně v dovolání též namítla nesprávné posouzení otázky (ne)platnosti kupní smlouvy, na základě které bylo převedeno vlastnické právo k nemovitosti z restituentů na žalované, pro rozpor s dobrými mravy a poukazovala na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani tato námitka však přípustnost dovolání podle nezakládá.

Odvolací soud nepostupoval v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 55/2007 Sb. rozh. obč., pokud se zabýval všemi namítanými okolnostmi, v nichž žalobkyně spatřovala rozpor uzavřené smlouvy s dobrými mravy, a tyto své závěry dostatečným způsobem odůvodnil, přičemž odkázal rovněž na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. body 24 až 27 napadeného rozhodnutí).

Podle žalobkyně se odvolací soud měl odchýlit též od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , v němž dovolací soud nepovažoval za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o rozporu darovací smlouvy s dobrými mravy při zjištění, že smluvní strany smlouvu uzavřely s úmyslem zachování vlastnického práva rodinných příslušníků dárce k převáděným nemovitostem i pro případ úspěchu dovolání žalobců v restituční věci. K tomu žalobkyně tvrdila, že „považuje za prokázané, že převod pozemků z restituentů na žalované byl účelový a vedený snahou zachovat si vlastnické právo k pozemku i v případě zrušení rozhodnutí v souvisejícím řízení Nejvyšším soudem“. Zjištění o takovém úmyslu žalovaných však odvolací soud na základě hodnocení důkazů neučinil. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ). Žalobkyně touto námitkou ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového závěru, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe se ustálila v názoru, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě je právní úkon (právní jednání) v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Úvaha odvolacího soudu, podle níž kupní smlouva uzavřená mezi restituenty a žalovanými není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená, jestliže ji odvolací soud učinil na základě zjištění, že restituenti od počátku usilovali o nabytí předmětného pozemku jako náhradního, neboť pozemek, který sloužil jako zahrada funkčně spjatá s pozemkem žalovaných (jejich příbuzných), měl bližší vztah k jejich rodině a pro jiné osoby neměl větší užitek (z titulu nájmu jej užívali žalovaní, na které jej také restituenti hodlali převést), že kupní smlouvu restituenti se žalovanými uzavřeli v době, kdy byl v právní moci již třetí rozsudek soudu prvního stupně ve věci nahrazení projevu vůle žalobkyně potvrzený odvolacím soudem a vydaný v souladu s podrobným závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku odvolacího soudu, že nebyl prokázán úmysl převést vlastnictví pozemku na žalované z důvodu, aby v případě zrušení rozsudku odvolacího nebylo možno jej převést zpět do vlastnictví žalobkyně, a že kupní cena (odpovídající písemnému ujednání ve smlouvě) byla vyšší než výše souhrnného restitučního nároku restituentů, byť byla nižší než aktuální obvyklá cena pozemku, což však není při převodech mezi příbuznými neobvyklé. Pro úplnost lze dodat, že pokud žalobkyně poukazovala na rozsudek ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dovodil, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu (nikoliv sám o sobě) naplňovat znaky jednání, které koliduje s dobrými mravy, pak z výše uvedených skutkových závěrů odvolacího soudu se takové další okolnosti svědčící o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy nepodávají.

Za situace, kdy kupní smlouva uzavřená mezi restituenty a žalovanými nebyla odvolacím soudem shledána neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (či pro obcházení zákona), nepostupoval odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud přiznal žalovaným ochranu podle (kromě výše žalobkyní zmíněných rozhodnutí srov. také rozsudky ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. , ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , či ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ). Samotná skutečnost, že dotčená osoba věděla o tom, že proti rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání, na možnosti aplikace nic nemění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. ).

Předestírá-li žalobkyně v závěru dovolání otázku, „zda je ve světle výše uvedených judikaturních omezení spravedlivé po žalobci požadovat, aby za této situace nesl sám následky nesprávných rozhodnutí soudů, na základě kterých se žalovaní nakonec významně obohatili o pozemek, a to za cenu zcela neodpovídající cenám obvyklým v místě a čase, přičemž žalobce o tento pozemek bez jakékoli náhrady přišel“, při její formulaci vychází z předpokladu převodu nemovitosti, „který slouží pouze k ponižování majetku státu ve prospěch jednotlivců spolupracujících s restituenty“. Vychází tedy z vlastních skutkových závěrů o účelu zavřené smlouvy, které nebyly odvolacím soudem zjištěny. Tato otázka přípustnost dovolání podle založit nemůže, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí zjevně nezáviselo (takovou otázku odvolací soud neřešil).

Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Výslovně namítala nesprávnost právního posouzení při stanovení výše náhrady nákladů řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. 1. 2023

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu