Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3065/2022

-315

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému městysu Náměšť na Hané, identifikační číslo osoby 002 99 260, se sídlem v Náměšti na Hané, nám. T. G. Masaryka 100, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení částky 820 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 5. 2022, č. j. -284, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

1. Rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. -257, Okresní soud v Olomouci uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 820 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z uvedené částky za dobu od 1. 12. 2018 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), včetně nákladů vzniklých státu (výrok III.).

2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. -284, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. jen co do části požadovaného úroku z prodlení (tak, že se žaloba na jeho zaplacení za dobu od 1. 12. 2018 do 16. 1. 2019 zamítá; výrok I., písm. a/), ve zbylé části (co do zaplacení jistiny 820 000 Kč a zbylého úroku z prodlení) jej potvrdil (výrok I., písm. b/), znovu rozhodl o nákladech řízení a nákladech vzniklých státu (výroky II. a III.) a dále pak i o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále jen jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, jde-li o soudy provedený výklad právního jednání, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , jehož závěry považuje za překonané rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ). Dle názoru dovolatele nebylo v daném případě možné projev vůle žalobce (zachycený v protokolu o předání jím zbudované části kanalizace žalovanému, ze dne 21. 12. 2015) vykládat jinak než „dle jeho výslovného jazykového vyjádření, které nebylo v rozporu s objektivními okolnostmi ve smyslu vědomosti žalovaného (patrně měl dovolatel na mysli žalobce) o tom, že mu náhrada (na niž mu vznikl nárok z titulu bezdůvodného obohacení) nebude poskytována“.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

5. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

8. Nejvyšší soud vysvětlil ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , a rozsudek ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. ), že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 (, ; dále jen „o. z.“) při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí , a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v větě druhé o. z. (kdy se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč., jakož např. i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. , a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. .

9. Shora reprodukované ustálené rozhodovací praxi se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, jestliže při interpretaci právního jednání (zachyceného v předávacím protokolu ze dne ze dne 21. 12. 2015) akcentoval právě skutečnou vůli jednajícího žalobce (evidentně prostou úmyslu vzdáti se práva, jež mu přísluší), kdy zohlednil všechny relevantní okolnosti případu. K tomu předestřel odůvodněnou úvahu, jež nevycházela toliko z jazykového vyjádření právního jednání, ale za pomoci zákonem stanovených výkladových pravidel přihlédl i k tomu, co právnímu jednání stran předcházelo (v řízení učiněná zjištění o usnesení zastupitelstva žalovaného, žádosti o úplatné převzetí zbudované kanalizace, či vypořádání nákladů na vybudování kanalizace vůči jiným stavebníkům atd.), jakož i k tomu, jaký obsah a význam právnímu jednání jednající přikládal, přičemž – posuzováno na podkladě skutkových reálií projednávané věci (vzhledem k okolnostem, které mohl vnímat i adresát jednání), k jejichž revizi není dovolací soud dle účinné procesní úpravy oprávněn – musel být adresátovi projevu vůle soudy zjištěný úmysl jednajícího rovněž znám, nebo o něm musel alespoň vědět.

10. Z odůvodnění dovolatelem napadeného rozhodnutí se nikterak nepodává, že by snad odvolací soud ve svých úvahách vyšel ze závěrů vztažených k výkladu právních úkonů dle předchozí právní úpravy (a zaznívajících např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , na který – poněkud nepřípadně – odkázal v důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně), jestliže – v souladu s recentní judikaturou – kladl důraz naopak na skutečnou vůli jednajících osob, jíž upřednostnil před jejím vnějším projevem (objektivním významem užitých slov).

11. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolatelem otevřená otázka je napadeným rozhodnutím vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a tedy že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle nejsou naplněny.

12. Ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu (výrok I. písm. a/, výroky II. až IV.) dovolatel žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení (výroky II. – IV.) dovolání není přípustné již se zřetelem k ustanovení , a vůči části výroku, jíž bylo (dílčí změnou napadeného rozsudku) odvolání vyhověno a v uvedeném rozsahu žaloba zamítnuta (výrok I., písm. a/), nebyl by žalobce k podání dovolání ve smyslu ani subjektivně legitimován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7).

13. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobcem v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 11 580 Kč [srov. , ., , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2 494,80 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 12. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu