Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2263/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Berthold Thun Hohensteina, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v a d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud svým rozhodnutím nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 18. 2. 2009, č. 4900, č. j. 1987/08/Sá/513, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 5. 2009, č. j. 10813/09-133300, a určil, že je vlastníkem označených nemovitostí, jež patřily do majetku ležící pozůstalosti po jeho předchůdci JUDr. Leopoldu Thun Hohensteinovi, zemřelém 29. 9. 1944. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy dospěly k ústavněprávně neudržitelnému závěru, že byly naplněny podmínky pro konfiskaci majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. za situace, kdy - jak dovozuje - se zůstavitel Dr. Leopold Thun Hohenstein ani jeho dědicové vůči Československé republice neprovinili, a kdy byl nadto konfiskován majetek zemřelé osoby; dovozuje pak, že v takovém případě majetek převzal stát bez právního důvodu. Stěžovatel též objasňuje důvody, pro které dříve uplatňoval nároky podle obecných předpisů žalobou o určení vlastnického práva, a oponuje změně rozhodovací praxe, jež nastala přijetím plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. . Vzhledem k ní, již označuje pro sebe za těžko předvídatelnou, vyslovuje názor, že mu nelze klást k tíži, nevznesl-li dříve nárok podle restitučních předpisů. Pokládá za spravedlivé, aby "takto uplatněný nárok (tj. uplatněný podle obecných předpisů) byl posouzen jako včasný i ve vztahu k restitučním předpisům", a jiný výklad označuje za "formalistický". Dovolací soud nebyl oprávněn dovolání odmítnout jako nepřípustné, nýbrž se měl jím meritorně zabývat.

Ústavní soud je podle článku 83 y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Odpovídající závěr však v dané věci učinit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně.

Ve vztahu k první stěžovatelově námitce stojí za připomenutí, že Nejvyšší soud konstatoval s poukazem na ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999 sp. zn. a ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. ), že , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, tvoří "spolu se zákonem o půdě jednolitý celek, komplex norem upravující restituce zemědělského majetku, vzájemně provázaný řadou ustanovení. byl vydán Českou národní radou na základě zmocnění obsaženého v ustanovení zákona o půdě a byly jím (mimo jiné) rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, postupem podle zákona o půdě" (srov. ). Ve smyslu ustanovení , věty první zákona o půdě, je přitom rozhodující, že oprávněná osoba uplatnila nárok u pozemkového úřadu; neuplatněním práva v zákonem stanovené lhůtě právo zaniká (srov. a 2 ).

Není přesvědčivého, natožpak ústavněprávně relevantního, argumentu proti konstatování dovolacího soudu, že pokud v posuzované věci stěžovatel uplatnil restituční nárok podle zákona o půdě u pozemkového úřadu až dne 22. 10. 2008, učinil tak zřetelně po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jež v případě osoby splňující podmínky oprávněné osoby podle skončila k 29. 5. 1992 (srov. cit. zákona), resp. 5. 7. 1996, jde-li o nově otevřenou lhůtu podle cit. zákona vztahující se toliko na uplatnění restitučního nároku osobami, které v důsledku absence trvalého žití na území České republiky k 31. 12. 1992 nebyly k tomuto dni oprávněnou osobou (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2002).

Dovolací soud dal výstižně najevo, že nároky vycházející z restitučního zákonodárství není možné zaměňovat s podáním žaloby o určení vlastnického práva, opírající se o obecné předpisy, neboť tak nelze obcházet restituční zákonodárství (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.).

Není důvod upírat validitu ani úvahám Nejvyššího soudu k otázce nesplnění podmínky státního občanství (srov. zákona o půdě, resp. ) a rovněž odtud se odvíjejícího nenaplnění restitučního důvodu podle , resp. důsledkům konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a rozhodnému období (srov. § 4 odst. 1 zákona o půdě).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu