Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 187/2022

-84

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců a) R. Q., narozeného XY a b) T. P., narozené XY, obou bytem ve XY, obou zastoupených Mgr. Kateřinou Verostovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované Smartwings, a. s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1068/30, identifikační číslo osoby 25663135, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. -53, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. -28, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům každému částku 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 28. 12. 2018 do zaplacení (výroky I a II), a rozhodl o povinnosti žalobců k náhradě nákladů řízení žalované (výrok III).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) a žalobkyni b) každému částku 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 11. 1. 2019 do zaplacení, ohledně zamítnutí požadavku každého ze žalobců na zaplacení úroku z prodlení za dobu od 28. 12. 2018 do 10. 1. 2019 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení jí specifikovaných právních otázek, z nichž některé řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jedna z nich dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Namítla nesprávné právní posouzení věci a požadovala změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, případně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „“.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání směřující proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž byl zčásti potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (ohledně úroku z prodlení za období od 28. 12. 2018 do 10. 1. 2019), není subjektivně přípustné a v tomto rozsahu bylo podáno neoprávněnou osobou. Napadené rozhodnutí v této části nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud jej změní či zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle nemůže založit (první) otázka „určení rozhodného práva pro posouzení právních účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek, pro dlužníka a skutečného věřitele, jestliže se následně ukáže, že z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek se postupník (tj. domnělý nabyvatel) nestal věřitelem pohledávky“, kterou měla žalovaná za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a (druhá) otázka, „zda výzvu k úhradě postoupené pohledávky, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, lze – poté, co smlouva o postoupení pohledávky byla shledána soudy neplatnou – považovat za jednatelství bez příkazu na účet postupitele,“ při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezáviselo (odvolací soud je neřešil). Žalovaná při jejich formulaci vychází ze skutečnosti, že výzvu k úhradě učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, tj. společnost AirHelp Limited jako domnělý nabyvatel pohledávek. Odvolací soud však na základě zopakovaného dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že výzvu k plnění podala společnost AirHelp Limited jménem obou žalobců jako svých klientů (srov. bod 22 napadeného rozhodnutí). Žalovaná tak prostřednictvím uvedených otázek ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, ze kterých při právním posouzení věci vycházel. Přípustnost dovolání podle ovšem nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ].

Jde-li o samotné námitky proti skutkovému stavu věci zjištěnému odvolacím soudem, lze doplnit, že dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkové námitky, resp. námitky napadající výsledek hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (třetí), „zda dodatečné schválení výzvy AirHelp učinili žalobci bez zbytečného odkladu, když k němu došlo více než 2 roky po výzvě AirHelp,“ neboť při řešení otázky včasnosti ratihabice výzvy AirHelp Limited žalobci se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) již opakovaně vyjadřoval k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“, přičemž uzavřel, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. , či žalovanou citovaný rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. , a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. ). Též Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. ).

K výše citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 [srov. například žalovanou zmíněný rozsudek ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 37/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2020“), rozsudky ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. , ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , a ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. , či usnesení ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. ].

Ve vztahu k výkladu věty první , , pak Nejvyšší soud již opakované ve své judikatuře uzavřel, že k dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o jednání, jakož i o tom, že je za něj učinil neoprávněný zástupce (srov. R 37/2020, či rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. , příp. ve vztahu k obdobné úpravě v , , srov. R 37/2020, rozsudky ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. ). Nejvyšší soud přitom v argumentaci žalované neshledává žádné důvody, pro které by se měl od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

Odvolací soud nepostupoval v rozporu s výše citovanými závěry, pokud posoudil konkrétní okolnosti případu a uzavřel, že žalobci, kteří nezpochybňovali, že se prostřednictvím společnosti AirHelp Limited chtěli domoci na žalované náhrady za zpožděný let, a zároveň ve svých dalších úkonech se výzvy učiněné prostřednictvím AirHelp Limited dovolávali, svým konkludentním jednáním tuto výzvu schválili a že tak učinili bez zbytečného odkladu poté, co české soudy (v jiných řízeních, jichž žalobci nebyli účastníky) začaly shledávat smlouvy o postoupení pohledávek cestujících na AirHelp Limited neplatnými (tedy zjevně i bez zbytečného odkladu poté, co se teprve na základě takových rozhodnutí českých soudů žalobci dozvěděli o případné neplatnosti jimi uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, vč. plných mocí, tj. o tom, že výzvu za ně učinil neoprávněný zástupce).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (čtvrtá), zda „námitka promlčení vznesená žalovanou představuje zneužití práva a odporuje dobrým mravům, když žalovaná nezareagovala na výzvu Airhelp, neposkytla žalobcům dobrovolně kompenzaci a v soudním řízení nároky žalobců zpochybňuje“, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mimo jiné vyplývá, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. , či ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , či ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. ).

Dovolací soud neshledává zjevně nepřiměřenými úvahy odvolacího soudu, že námitka promlčení uplatněná žalovanou naplňuje znaky zneužití práva a je ve zjevném rozporu s dobrými mravy za situace, kdy žalovaná byla výzvou společnosti Airhelp Limited jednající jménem žalobců upozorněna na to, že žalobci po ní uplatňují nárok vyplývající ze zpoždění letu v konkrétní výši, na toto uplatnění nijak nereagovala ať již úhradou či vznesením jakýchkoliv námitek, včetně námitky zpochybňující vymáhání prostřednictvím společnosti AirHelp Limited a požadující, aby nárok uplatnili přímo cestující (tím žalobce fakticky utvrdila v tom, že jejich nárok byl u ní řádně a včas uplatněn), přičemž neplatností smlouvy o postoupení pohledávky (a tím, že nárok u ní takto nebyl uplatněn včas) argumentovala až v řízení před soudem.

Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud otázku rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nadto posuzoval pouze nad rámec své výše uvedené argumentace jako další důvod, pro který bylo namístě žalobě vyhovět i v případě, kdyby námitka promlčení byla uplatněna žalovanou formálně důvodně (což však nedovodil).

Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila tím námitku vady řízení (její tvrzení neobsahuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen, shledal-li by dovolání přípustné (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno.

Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve výroku druhém, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované odmítl zčásti podle ve spojení s věty první jako podané neoprávněnou osobou, a zčásti podle jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle za použití věty první a Jelikož bylo dovolání žalované odmítnuto, je povinna nahradit každému ze žalobců, kteří měli v dovolacím řízení postavení samostatných společníků podle (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. ), náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. ) ve výši 1 634 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč podle , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů vypočtené z tarifní hodnoty 9 788 Kč (400 EUR při kurzu 24,47 Kč/1 EUR ke dni podání vyjádření k dovolání – 17. 1. 2022), přičemž jde o společné úkony při zastupování více osob a advokátovi náleží za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 150 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle advokátního tarifu (½ z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, neboť šlo o společný úkon – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. ), při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle ve výši 21 %, tj. 284 Kč, neboť advokátka žalobců je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit každému z žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky ( a ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 12. 2022

Mgr. Jiří Němecpředseda senátu