Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3362/2022

23 Cdo 3362/2022-185

USNESENÍ

O. K.

Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group

, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, o zaplacení 70 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. -161, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. -133, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Mezi otcem žalobce D. K. a žalovanou byla dne 30. 4. 2012 uzavřena pojistná smlouva č. 1421925976 o životním pojištění PERSPEKTIVA, v níž bylo kromě jiného sjednáno pojištění denního odškodného za následky úrazu žalobce s pojistnou částkou 800 Kč za den. Součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění osob VPP O-901-12/01, (dále také jen „VPP“), obsahující článek V týkající se doručování. Konkrétně v čl. V odst. 4 VPP bylo sjednáno: „Nebyl-li adresát zastižen a písemnost odeslaná doporučenou zásilkou nebo doporučenou zásilkou s dodejkou byla uložena na poště a adresát si písemnost v úložní lhůtě (určené právními předpisy o poštovních službách) nevyzvedl, považuje se písemnost za doručenou posledním dnem úložní lhůty, i když se adresát o uložení nedozvěděl nebo se v místě doručení nezdržoval.“

Žalobce utrpěl dne 15. 1. 2016 úraz na sjezdovce, v jehož důsledku si zlomil vřetenní kost pravé ruky. Úraz byl dne 14. 6. 2016 oznámen žalované; šetření pojistné události bylo ukončeno žalovanou dne 11. 7. 2016, kdy byl písemně odmítnut nárok žalobce na vyplacení pojistného plnění, jelikož žalobce nebyl ke dni úrazu pojištěn proti riziku tělesného poškození úrazem. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce nebyl ke dni úrazu pojištěn, neboť úrazovou složku pojištění žalovaná vypověděla výpovědí zaslanou doporučeným dopisem s dodejkou ze dne 29. 1. 2013; v souladu s pojistnými podmínkami lze tuto výpověď považovat za doručenou pojistníkovi dne 15. 2. 2013, tj. posledním dnem úložní lhůty na poště. Od data doručení pak běžela šestitýdenní výpovědní lhůta a pojištění denního odškodného za následky úrazu žalobce zaniklo ke konci pojistného období po uplynutí výpovědní lhůty, tj. dnem 31. 3. 2013. S účinností od 1. 4. 2013 tedy již toto pojištění nebylo v platnosti a žalobce tak v době úrazu (15. 1. 2016) nebyl pojištěn. Soud prvního stupně posuzoval výpověď pojistné smlouvy podle , o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), a dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. -161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že odůvodnění napadeného rozsudku skutečně nesplňuje zcela náležitosti odůvodnění tak, jak jsou specifikovány v , neboť se soud nevypořádal s námitkami žalobce ohledně doručení výpovědi části pojistné smlouvy a s dalšími námitkami žalobce. Podle odvolacího soudu však odůvodnění napadeného rozsudku jinak zákonné náležitosti v základu splňuje a s námitkami žalobce se vypořádá odvolací soud. Odvolací soud věc po právní stránce posuzoval s ohledem na , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona o pojistné smlouvě. Podle odvolacího soudu žalovaná pojištění denního odškodného za následky úrazu a pojištění trvalých následků úrazu mohla vypovědět dle zákona o pojistné smlouvě.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná řádně vypověděla úrazovou složku pojištění výpovědí ze dne 29. 1. 2013, a to v souladu se zákonem o pojistné smlouvě i s pojistnými podmínkami. Podle čl. V odst. 1 VPP byla výpověď pojistníkovi zaslána na korespondenční adresu uvedenou v pojistné smlouvě, přičemž podle čl. V odst. 2 VPP byla výpověď zaslána jako doporučená zásilka s dodejkou. Protože adresát – pojistník D. K. – nebyl v místě doručování zastižen, byla písemnost uložena dne 31. 1. 2013 na poště a po uplynutí patnáctidenní úložní doby byla dne 15. 2. 2013 vrácena odesílateli s tím, že si ji adresát nevyzvedl. Náležitosti doručenky zákon ani pojistná smlouva neupravují, podle odvolacího soudu lze však z údajů na ní skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, že výpověď byla doručena řádně, učinit. Doručení výpovědi tak bylo dle odvolacího soudu provedeno v souladu s pojistnými podmínkami, které byly nedílnou součástí pojistné smlouvy. Odvolací soud nesouhlasil s argumentací žalobce, že „smluvní ujednání fikce“ ohledně doručení, jak žalobce nazýval předmětné ujednání ve všeobecných pojistných podmínkách, je neplatné. Judikatura, na kterou žalobce odkazoval, podle odvolacího soudu na projednávaný případ nedopadá z důvodu skutkových i právních odlišností případu. Uzavřel, že neshledává důvod pro to, aby si účastníci nemohli smluvně sjednat režim doručování z hlediska fikce doručení v případě, že si adresát písemnost nevyzvedne; nemožnost takového ujednání by ve své podstatě znamenala, že by písemnost, kterou se nepodaří adresátu doručit přímo, nemohla být doručena vůbec. Odvolací soud neshledal výpověď ani neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, jak tvrdil žalobce, neboť žalovaná postupovala v souladu s pojistnou smlouvou, pojistnými podmínkami i se zákonem.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení čtyř právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týkala toho, zda byl odvolací soud oprávněn rozhodnout jinak, než zrušit rozsudek soudu prvního stupně, jestliže shledal jeho nepřezkoumatelnost. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, neboť sice dal žalobci za pravdu ohledně námitky nepřezkoumatelnosti, avšak napadené rozhodnutí nezrušil. Druhá otázka dovolatele se týkala toho, zda bylo možno před 1. 1. 2014 za účinnosti , sjednat platně ve smluvním vztahu fikci doručení, zvláště pak ve vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem (slabší smluvní stranou). Podle dovolatele soudy dospěly k nesprávnému závěru ohledně platnosti článku V odst. 4 VPP, v němž byla sjednána fikce doručení. Poukázal na to, že podle judikatury k právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 nebylo ve smlouvě možné platně sjednat právní domněnky a fikce, a odvolací soud se tak od této judikatury odchýlil, neboť předmětné ujednání o fikci doručení posoudil jako platné. Třetí otázka se vztahovala k následkům namítaných vad poštovních dokladů o doručení výpovědi. Podle dovolatele doklady k poštovní zásilce, která obsahovala výpověď předmětného pojištění, neobsahovaly potřebné náležitosti (např. jméno a příjmení doručovatele) a tedy neprokazují doručení zásilky. Námitky ohledně chybějících náležitostí poštovních dokumentů uplatnil žalobce v řízení před soudy obou stupňů, avšak odvolací soud z namítaných vad dodejky a doručenky nevyvodil žádné důsledky ve vztahu k otázce doručení výpovědi, resp. dospěl k závěru, že její doručení prokazují. Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. . Poslední otázka se vztahovala k tomu, zda měl odvolací soud poučit žalobce podle o tom, že dosud neunáší břemeno tvrzení a důkazní ohledně své námitky rozporu výpovědi s dobrými mravy a námitky nedoručení výpovědi úrazové složky pojištění. Dovolatel namítal, že kvůli nedostatku poučení pro něj rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, a odkázal na judikaturu, od níž se odvolací soud odchýlil, když mu žádné poučení neposkytl. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, budou-li důvody zrušení platit také pro rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť žalobce dezinterpretuje závěry odvolacího soudu, který neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Dále nesouhlasila s dovolatelovou argumentací ohledně neplatnosti čl. V odst. 4 VPP a uvedla, že dovolatelem odkazované judikáty na řešenou věc nedopadají. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem ( ), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce není přípustné.

První otázka týkající se zrušení nepřezkoumatelného rozhodnutí nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatel při její formulaci vycházel z toho, že odvolací soud konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nic takového nevyplývá. Odvolací soud dal žalobci za pravdu v tom, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně má nedostatky, avšak jeho nepřezkoumatelnost nekonstatoval. Na otázce, zda odvolací soud měl zrušit nepřezkoumatelné rozhodnutí, tak napadené rozhodnutí nespočívá, neboť dovolatel při formulaci otázky vycházel z vlastní premisy, že odvolací soud konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. .

Druhá otázka týkající se možnosti stran smlouvy sjednat si fikci doručení v režimu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, také nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatel argumentoval, že ujednání článku V odst. 4 VPP stanovuje fikci doručení a jako takové je neplatné, neboť v režimu dnes již neúčinného nebylo dle judikatury možné platně sjednat právní domněnky a fikce. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že znění čl. V odst. 4 VPP bylo následující: „Nebyl-li adresát zastižen a písemnost odeslaná doporučenou zásilkou nebo doporučenou zásilkou s dodejkou byla uložena na poště a adresát si písemnost v úložní lhůtě (určené právními předpisy o poštovních službách) nevyzvedl, považuje se písemnost za doručenou posledním dnem úložní lhůty, i když se adresát o uložení nedozvěděl nebo se v místě doručení nezdržoval.“

Na dovolatelově otázce ohledně možnosti sjednat fikci doručení ve smlouvě napadené rozhodnutí nespočívá, neboť z výše citovaného znění čl. V odst. 4 VPP vyplývá, že ujednání stran o tom, za jakých podmínek bude písemnost považována za doručenou, nepředstavuje „tvrdší“ úpravu, než je ta, která by se na otázku posouzení doručení písemnosti aplikovala v případě absence takového ujednání (či v případě jeho neplatnosti, kterou namítá dovolatel). Strany si totiž v článku V všeobecných pojistných podmínek sjednaly doručování na adresu uvedenou ve smlouvě, a to doporučeně, a pro případ nevyzvednutí zásilky adresátem se aplikoval výše citovaný čl. V odst. 4 VPP. Jestliže by předmětný článek V odst. 4 VPP nebyl sjednán (či by byl shledán neplatným k námitce žalobce), posuzovala by se otázka doručení podle obecné úpravy obsažené v § 45 odst. 1 obč. zák. a judikatury k ní se vztahující.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu předpokládá pro účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů podle § 45 odst. 1 obč. zák., že projev vůle dojde, resp. bude doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ pak nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky, nabyl adresát úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit [srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. , ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , či ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ].

Z výše uvedeného vyplývá, že odlišné posouzení dovolatelovy druhé otázky, tj. případný závěr o neplatnosti ujednání čl. V odst. 4 VPP, by neměl vliv na závěr soudů ohledně toho, že výpověď úrazové složky pojištění ze strany žalované byla žalobci doručena, neboť ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že výpověď byla zaslána D. K. na korespondenční adresu uvedenou v pojistné smlouvě, a to jako doporučená zásilka s dodejkou; adresát nebyl zastižen a písemnost byla uložena na poště dne 31. 1. 2013 a dne 15. 2. 2013 vrácena odesílateli s tím, že si ji adresát nevyzvedl. Dle výše citovaných judikatorních závěrů přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem doručovaného úkonu, postačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit, což je naplněno i vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. citovaný i výše). Zabývat se druhou otázkou dovolatele tak je v projednávané věci irelevantní, neboť ani její odlišné posouzení požadované dovolatelem by nemělo vliv na správnost závěru soudů o doručení výpovědi.

Třetí otázka týkající se dovolatelem namítaných vad poštovních dokumentů prokazujících doručení výpovědi pojištění rovněž nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací soud uzavřel, že náležitosti doručenky zákon ani pojistná smlouva neupravují; z údajů na doručence lze však skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, že výpověď byla doručena řádně, učinit. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud z předmětných poštovních dokumentů učinil skutková zjištění, na základě nichž uzavřel, že výpověď byla doručena. Námitky dovolatele ohledně toho, že z dokumentů nevyplývají skutečnosti o doručení zásilky, tak směřují proti skutkovým závěrům soudu, jimiž je dovolací soud vázán a nepřísluší mu jeho přezkum. Nadto dovolací soud podotýká, že námitka absence jména a příjmení doručovatele na poštovním dokumentu, sama o sobě nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že z doručenky vyplývají skutečnosti rozhodné pro učinění závěru o doručení zásilky, tj. je na ní uvedeno, že adresát nebyl zastižen, že písemnost byla uložena dne 31. 1. 2013 na poště a po uplynutí patnáctidenní úložní doby byla dne 15. 2. 2013 vrácena odesílateli s tím, že si ji adresát nevyzvedl. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , neboť jeho závěry na řešenou věc nedopadají. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku řešil odlišný případ, a to situaci, kdy nebylo ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, zda držitel poštovní licence doručil zásilku oprávněné osobě či jiné osobě nacházející se v bytě či sousedce a jak a zda ověřil totožnost této osoby. Nadto v citovaném rozsudku šlo o aplikaci , kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence), která pozbyla účinnosti dne 6. 5. 2004. Odvolací soud se tak od citovaného rozsudku nemohl odchýlit, neboť v něm byl řešen skutkově odlišný případ a aplikován předpis, který byl v době doručování zásilky s výpovědí pojištění ze strany žalované již neúčinný.

Poslední otázka týkající se absence poučení žalobce podle odvolacím soudem, představuje námitku vady řízení a jako taková není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud totiž k vadám řízení přihlíží v souladu s pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 12. 2022

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu