Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3472/2022

-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – děkanství Holohlavy, IČO 49334301, se sídlem Holohlavy, Dlouhá 1, zastoupená JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 27. listopadu 2015, č. j. SPU 611530/2015/45/Václavů, sp. zn. SP20231/2015-537100, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2022, č. j. -156, , t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 5. 2022, č. j. -156, , byl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 1. 2019, č. j. -105, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 4. 2021, č. j. -132, a ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2021, č. j. -134, změněn tak, že se žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 27. listopadu 2015, č. j. SPU 611530/2015/45/Václavů, sp. zn. SP20231/2015-537100, výrokem, dle něhož se žalobkyni vydává spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemcích parc. č. 1110 a parc. č. 1111/3, vše v k. ú. Svatá Kateřina u Svatého Mikuláše, pozemcích parc. č. 349, parc. č. 350, parc. č. 412, parc. č. 413, parc. č. 414, parc. č. 415, parc. č. 416, parc. č. 579, parc. č. 695 a parc. č. 706, vše v k. ú. Záboří nad Labem, spoluvlastnický podíl o velikosti 1/12 na pozemcích parc. č. 874/1, parc. č. 874/9, parc. č. 874/11, parc. č. 878/12 a parc. č. 878/1, vše v k. ú. Záboří nad Labem, a spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4 na pozemku parc. č. 878/3 v k. ú. Záboří nad Labem, zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda spoluvlastnické podíly na pozemcích, jejichž vydání je nárokováno, náležely ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, do původního majetku jejího právního předchůdce Římskokatolického kostela v Sendražicích. Měla za to, že daná otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena nebyla, případně se její řešení odvolacím soudem odchyluje od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. , a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. , a ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. .

3. Česká republika – Státní pozemkový úřad navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že oprávněnou osobou ( ) je církevní právnická osoba, a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se restituční řízení vede, se coby součást původního majetku registrovaných církví a náboženských společností stala předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom dle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - ) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců, případně jim příslušely ( ). Se zřetelem k smyslu a účelu , jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či ), je ustanovení současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob dle (s výjimkou oprávněné osoby dle , jež je určena individuálně). Přijetím totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku. Srovnej k tomu kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. , ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. .

6. Při projednání pozůstalosti po děkanu V. M., zesnulém dne 8. 10. 1948, od jehož vlastnických práv k nárokovanému majetku dovolatelka dovozuje právní nástupnictví svého předchůdce Římskokatolického kostela v Sendražicích, bylo třeba postupovat podle práva platného v den smrti zůstavitele (viz , , účinného od 1. 1. 1951), tj. dle ustanovení Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s. (dále jen „o. z. o.“), který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb. Podle právní úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském přitom nedocházelo k dědění přímo ze zákona, ale až odevzdáním pozůstalosti (§ 797 a § 819 o. z. o.). Chtěl-li dědic nabýt dědictví, musel se o ně ucházet u soudu (tj. podat dědickou přihlášku – srov. § 799 a násl. o. z. o.) a soud mu, byly-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdal (§ 797 o. z. o.). Do odevzdání tvořilo pozůstalostní jmění „ležící pozůstalost“ (hereditas iacens), tj. majetek, který již nenáležel zůstaviteli, ale ještě nenáležel dědicům; práva a povinnosti tvořící pozůstalost v tomto období trvaly, jako kdyby tu byl jejich subjekt (srov. o. z. o.). K odevzdání pozůstalosti docházelo odevzdacíu. Odevzdací měla povahu jednak deklaratorní (potvrzovala, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stal vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic stal vlastníkem i toho majetku, který v odevzdacíě nebyl uveden, tzn. i takového zůstavitelova majetku, jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provedl řízení, avšak nově najevo vyšlé jmění dosavadním dědicům zvláštní odevzdacíu neodevzdal, neboť pozůstalost (dědictví) byla považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahovalo i na majetek nově objevený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. ).

7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že nárokovaný majetek, byť byl projednán v pozůstalostním řízení po zůstaviteli děkanu V. M., zesnulém dne 8. 10. 1948, a nešlo tak o dodatečně najevo vyšlé jmění, nebyl pojat do odevzdacíy, jež by deklarovala dědická práva právního předchůdce dovolatelky (Římskokatolického kostela v Sendražicích) a konstituovala jeho vlastnická práva k němu ( a o. z. o.) – odevzdacíu z 15. 1. 1955 byl na základě dědické dohody majetek zůstavitele (výlučně rodinný dům se zahradou) odevzdán dědici Jaroslavu Špačkovi – dovodil, že právní předchůdce dovolatelky (Římskokatolický kostel v Sendražicích) předmětný majetek nenabyl, a tento tudíž netvořil součást původního majetku církví – ani po část rozhodného období nebyl vlastnictvím některé z oprávněných církevních právnických osob ( ), pročež nemohl být ani předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení , jejíž nápravy se dovolatelka domáhá, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Dotčený majetek totiž ani po část rozhodného období nevlastnila dovolatelka ani její právní předchůdce naplňující znaky církevní právnické osoby ve smyslu ustanovení ; uvedené znaky přitom očividně nenaplňoval ani zůstavitel V. M., coby osoba fyzická.

8. Poukazuje-li pak dovolatelka na procesní pochybení v pozůstalostním řízení po děkanu V. M. (nedostatek průkazu zastoupení Římskokatolického kostela v Sendražicích zaměstnancem příslušného okresního národního výboru), sluší se připomenout, že zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, přičemž soudy nemohou takové zákonem stanovené limity překračovat a nemohou tak politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ). Případné procesní vady pozůstalostního řízení, nemají-li odraz v zakotvených restitučních důvodech, tudíž (samy o sobě) nárok na naturální restituci dotčeného majetku nezakládají. V rámci dovolatelkou uplatňovaného restitučního důvodu (odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě – ) tedy nárokovaný majetek, jenž pro nedostatek přechodu vlastnického práva na oprávněnou církevní právnickou osobu (bez ohledu na případná procesní pochybení v pozůstalostním řízení) v rozhodném období vlastnickou součást původního majetku církví netvořil ( ), naturálně vydat nelze; restituční důvod dle (odmítnutí dědictví v tísni) pak dovolatelkou uplatněn nebyl; nebyl takto ani skutkově či právně vymezen.

9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

10. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení

11. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Státního pozemkového úřadu, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 12. 2022

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu