Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1976/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti RPG Byty, s. r. o. se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupené Mgr. Lucií Kempnou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015 č. j. -47 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 23. 3. 2014 č. j. -39, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení y (dále jen " ") a ustanovení a d; napadenými rozhodnutími mělo být rovněž porušeno ustanovení , , jež zakotvuje legitimní očekávání, že soudní rozhodnutí budou předvídatelná.

V řízení o stěžovatelčině žalobě, jíž se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt v jejím vlastnictví (jenž není jednotkou zapsanou samostatně do katastru nemovitostí), stěžovatelka požádala podáním ze dne 13. 3. 2015 o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 3 000,- Kč; Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově ústavní stížností napadeným usnesením této žádosti nevyhověl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě shora uvedeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.

Krajský soud své potvrzující rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na skutečnost, že občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu vyjádřilo při jednání dne 11. 2. 2015 nesouhlas s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. a nedoporučilo toto rozhodnutí k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozhodnutí navrhovaném krajským soudem k publikaci přitom tento soud vyslovil (zcela v souladu s právním názorem obsaženým v ústavní stížnosti) závěr, že soudní poplatek se za zahájení občanského soudního řízení o vyklizení bytu po 1. 1. 2014 vybere podle položky 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který je přílohou , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomuto postoji Nejvyššího soudu tak je dle krajského soudu namístě vybírat v daných věcech i nadále soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč.

Stěžovatelka považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu za nedostatečné a zjevně rozporné s imperativem obsaženým v ustanovení . O správnosti Nejvyšším soudem neakceptovaného původního právního názoru Krajského soudu v Ostravě svědčí dle názoru stěžovatelky již sama skutečnost, že podle znění ustanovení zákona o soudních poplatcích, účinného od 1. 1. 2014, se za nemovitou věc pokládají všechny nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví. Až do dne 31. 12. 2013 přitom citované ustanovení obsahovalo větu, v níž bylo výslovně uvedeno, že pro účely zákona o soudních poplatcích se za nemovitost pokládá byt a nebytový prostor, přičemž tato věta byla z předmětného ustanovení s účinností od 1. 1. 2014 vypuštěna. Inkriminovaná novela zákona o soudních poplatcích měla dle stěžovatelky za cíl odstranit přílišnou tvrdost zákona (v případě poplatkové povinnosti) u sporů, jejichž předmětem jsou nájemní byty nezapsané samostatně do katastru nemovitostí, a to s ohledem na negativní sociální dopady vysoké poplatkové povinnosti na žalované. Žalovaná strana, která je v naprosté většině všech řízení o vyklizení bytu zavázána k povinnosti zaplatit žalující straně náklady řízení, jejichž součástí je též soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, je zatížena tak neúměrně, že povinnost k úhradě nákladů soudního řízení je pro ni dle mínění stěžovatelky pravidelně likvidační.

Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že v důsledku řešení otázky výše soudního poplatku budou veškerá řízení o jejích žalobách na vyklizení bytu neúměrně protahována a konsekventně jí tak (obdobně jako v roce 2014) bude vznikat škoda, protože bezesmluvní uživatelé těchto bytů v nich budou i nadále bydlet. V roce 2014 přitom podala stěžovatelka 772 žalob na vyklizení bytu, což znamená, že v rozporu se zákonem byla nucena na soudních poplatcích zaplatit částku vyšší o 2 316 000 Kč.

Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti ( y). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení ve spojení s ustanovením přitom přichází do úvahy mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje ve své podstatě pouze tytéž námitky, které vznášela stěžovatelka již v předchozí ústavní stížnosti, již Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti výslovně odkazuje na ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 8. 9. 2015

sp. zn.

jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Na odůvodnění tohoto usnesení je tak možné na tomto místě v úplnosti odkázat, přičemž je možné připomenout (a zdůraznit) dvě v odkazovaném odůvodnění uváděné skutečnosti.

Zaprvé, stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek jí byl v daném řízení v rámci náhrady nákladů řízení v plné výši vrácen. Samotné podání ústavní stížnost tak via facto odráží pouze potřebu racionalizace peněžních toků stěžovatelky (aby objem peněžních prostředků alokovaných do soudních poplatků v jí vedených sporech byl co nejmenší, a stěžovatelka mohla tyto prostředky využívat efektivněji), tedy odráží potřebu sice ekonomicky zcela racionální, avšak potřebu, jíž - bez dalšího - zjevně nelze přiznat ústavněprávní konotace.

A zadruhé; pakliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vyšší poplatková povinnost neúměrně zatěžuje žalovanou (a zpravidla i sociálně slabou) stranu, zůstává otázkou, proč se v těchto typech řízení, úzce souvisejících přímo s jejím předmětem podnikání, nechává zastupovat advokátem; pokud by totiž na toto právní zastoupení rezignovala - aniž by tím patrně ohrozila svůj úspěch v soudním řízení, podstatným způsobem by se snížila finanční zátěž žalovaných osob, přičemž tento rozdíl by byl zřejmě výrazně vyšší, než kolik činí diskutovaný rozdíl při vyměření příslušného soudního poplatku.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

O stěžovatelčině žádosti o přednostní projednání její ústavní stížnosti (ve smyslu ustanovení ) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu