Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2665/2022

-272

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Martinem Janákem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sedláčkova 212/11, PSČ 301 00, proti žalovanému Z. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Dušanem Kopřivou, advokátem, se sídlem v Plzni, Slovanská 504/43, PSČ 326 00, o zaplacení 1.089.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. -185, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.681,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

[2] Porušení povinnosti jednat při výkonu funkce jednatele společnosti s péčí řádného hospodáře mělo podle tvrzení společnosti spočívat v tom, že s ní žalovaný (jako její jednatel) v průběhu let 2014 až 2016 uzavřel 3 smlouvy o zprostředkování, na základě kterých si z majetku společnosti vyplatil celkem 1.089.000 Kč, a to aniž by společnosti (fakticky) poskytl jakékoli plnění (resp. aniž by žalovaný o záměru uzavřít smlouvy o zprostředkování – před jejich uzavřením – informoval valnou hromadu společnosti).

[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. -135, zamítl žalobu (výrok I.) – neboť dospěl k závěru, že společností uplatněný nárok je promlčený – a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

[4] K odvolání společnosti Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. -185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v 238a a není přípustné ani podle

[6] Dovolatelka v dovolání napadá závěr soudů nižších stupňů, které – s odkazem na e-mail jednoho ze společníků společnosti (M. M.) z 5. 12. 2016 adresovaný žalovanému a v kopii odeslaný i dalšímu ze společníků (M. D.) – uzavřely, že právě jmenovaní společníci byli „plně obeznámeni (…) s činností tehdejšího jednatele, žalovaného.“ S odkazem na toto skutkové zjištění soudy nižších stupňů shledaly námitku promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl, důvodnou.

[7] V souvislosti s touto částí její dovolací argumentace však dovolatelka uvádí v zásadě jen to, že vědomost společníků, kterou vzaly soudy nižších stupňů za prokázanou s odkazem na výše označenou e-mailovou komunikaci, „odmítá“. Přitom namítá, že ze strany soudů nižších stupňů „byly zcela přehlédnuty a ignorovány námitky žalobkyně (…), že žalovaný (…) vykonával, resp. zprostředkovával pro žalobkyni činnost (práci) za úplatu ve prospěch A.“, a tak „společnost A. fakturovala pravidelně žalobkyni práci žalovaného, kterou jako jednatel žalobkyně pro žalobkyni vykonával, respektive zprostředkovával.“ Vedle toho dovolatelka uvádí, že soudy nižších stupňů „zcela dezinterpretoval(y), resp. opomenul(y)“ výpovědi společníků, M. M. a M. D., a dále zpochybňuje „autenticitu a pravost“ e-mailové komunikace z 5. 12. 2016.

[8] Dovolatelka však v této souvislosti Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Hodnoceno podle obsahu je právě podaná argumentace jen polemikou s hodnocením důkazů ze strany soudů nižšího stupně. Hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) přitom nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[9] Přípustnost dovolání (resp. závěr o tom, že je argumentace dovolatelky jen polemikou s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů) pak nemůže zvrátit ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. . V poměrech projednávané věci totiž nedošlo k tomu, že by soudy nižších stupňů do svých úvah pominuly zahrnout i jiné důkazy než jen e-mailovou komunikaci z 5. 12. 2016. K dalším provedeným důkazům soudy nižších stupňů přihlédly a hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Svým postupem při hodnocení důkazů se tedy odvolací soud (resp. soudy nižších stupňů) od závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nijak neodchýlily.

[10] Přípustnost dovolání pak nezakládá ani ta část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje relevanci vědomosti společníků společnosti pro běh promlčecí lhůty. Dovolatelka k tomu uvádí, že „nerozumí tomu, jak s projednávanou věcí souvisí případná vědomost či nevědomost společníka žalobkyně (…) o existenci zprostředkovatelských smluv, faktur a plateb, neboť M. D. je a vždy byl toliko společníkem žalobkyně, který tak žalobkyni nikdy nezastupoval a zastupovat ani nemohl.“

[11] Přitom však přehlíží závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. (na nějž v dovolání sama odkazuje), resp. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. (uveřejněného pod číslem 82/2010 Sb. rozh. obč.), které byly potvrzeny v celé řadě navazujících rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. ). Z těchto rozhodnutí se totiž podává, že osobou oprávněnou uplatnit vůči jednateli za společnost nárok na náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře je i společník oprávněný podat tzv. společnickou (derivativní) žalobu.

[12] Ani při řešení této otázky se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[13] V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, resp. v rozsahu, v němž dovolatelka napadá druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť jde o výroky (či jejich části), jimiž odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení [ ].

[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o větu první, a , neboť bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, a tak žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

[15] Náklady dovolacího řízení žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání datované 7. 11. 2022) podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) jejíž výše činí (podle , bodu 6, advokátního tarifu) 12.660 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ( ) v celkové výši 2.721,60 Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně 15.681,60 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 11. 2022

JUDr. Filip Cileček předseda senátu