Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2365/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NOVICE PRO s.r.o., se sídlem U Gymnázia 1234/3, Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem Zarámí 4077, Zlín, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2014, č. j. -138, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. -179, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "") a zčásti (podrobněji viz níže) splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená a odst. 2 a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl žalobě společnosti ČDS - Trading, spol. s r.o., jíž se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 46.783,26 Kč s úroky z prodlení, a to z titulu náhrady škody (ve smyslu ustanovení z roku 1964) vzniklé žalobkyni v souvislosti s vymáháním stěžovatelkou neoprávněně zadržovaných movitých věcí a porušením jejích smluvních povinností. Takto vyčíslená škoda představovala ušlý zisk žalobkyně (10.880 Kč), náklady za odvoz předmětných movitých věcí (2.303,26 Kč) a náklady za právní služby spojené s trestním oznámením žalobkyně vůči stěžovatelce (33.600 Kč). Dále pak obvodní soud rozhodl o nákladech řízení, kdy uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 46.149,30 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž zpochybnila právní závěry obvodního soudu, neboť měla za to, že nebyly naplněny podmínky pro vznik její odpovědnosti za vzniklou škodu, když jednak nemohla vzniknout v důsledku porušení jejích povinností, neboť řádně a v souladu s ustanovením z roku 1964 uplatňovala své zadržovací právo ve vztahu k předmětným movitým věcem, jednak zde absentuje prokázání příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vznikem škody v podobě nutnosti vynaložení právního zastoupení žalobkyně při podání trestního oznámení. Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky shledal zčásti důvodným, a proto ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu se do částky 10.880 Kč potvrzuje a do částky 33.600 Kč a ve výroku o nákladech řízení se zrušuje a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení (výrok II.). Městský soud se na straně jedné neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že její jednání představovalo řádný výkon jejího zadržovacího práva ve smyslu ustanovení z roku 1964, neboť na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že tímto právem stěžovatelka ve vztahu k předmětným movitým věcem nedisponovala. Na straně druhé ovšem městský soud přisvědčil námitce stěžovatelky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu při zkoumání příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vznikem škody žalobkyně v podobě nutnosti zajištění právního zastoupení žalobkyně při podání trestního oznámení. Proto městský soud konstatoval, že "rozsudek soudu I. stupně je tudíž zatížen jednak procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak je v této části nepřezkoumatelný" (str. 4 - 5 rozsudku). Odvolání stěžovatelky v části, v níž brojila proti žalobnímu nároku na úhradu škody v podobě nákladů za odvoz předmětných movitých věcí (2.303,26 Kč), pak městský soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení .

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem obecných soudů ve vztahu k posouzení otázky, zda jí svědčilo zadržovací právo ve smyslu ustanovení z roku 1964 ve vztahu k předmětným movitým věcem, nesouhlasí a domáhá se zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je i nadále přesvědčena o tom, že "Obvodní soud Praha 4 a Městský soud v Praze porušily níže citovaná ustanovení "jednoduchého" práva, tj. a to ve smyslu ustanovení upravujících zadržovací právo a ustanovení o náhradě škody z hlediska příčinné souvislosti, tak jak je uvedeno v odvolání stěžovatelky", a v konečném důsledku tak porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené , mimo jiné, zda a v jakém rozsahu je její ústavní stížnost přípustná.

6. Ústavní stížnost dle písm. d)y (dále jen "") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a , lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

7. Stěžovatelka se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 i Městského soudu v Praze, aniž by však jakkoliv zohlednila skutečnost, že městský soud jím, jak již bylo výše rekapitulováno, zčásti vyhověl odvolání stěžovatelky a napadený rozsudek v částech, kde obvodní soud vyhověl žalobě na zaplacení částky 33.600 Kč a rozhodl o nákladech řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. nevyčkala na opětovné rozhodnutí obvodního soudu o zbylé části žaloby, proti němuž bude stěžovatelka moci nadto případně podat znovu odvolání, a proto ji Ústavní soud v této části odmítl jako návrh nepřípustný [ ].

8. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost je přípustná pouze v té části, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů v rozsahu, v němž jimi bylo částečně vyhověno žalobě vůči stěžovatelce ohledně zaplacení částky 13.183,26 Kč.

9. Pouze v uvedeném rozsahu proto Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o odvolání stěžovatelky), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o podané žalobě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Navzdory svému tvrzení o znalosti specifického charakteru řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

11. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku řízení, když rozporuje právní závěr obecných soudů ohledně neoprávněnosti výkonu jejího zadržovacího práva ve smyslu ustanovení z roku 1964 ve vztahu k předmětným movitým věcem. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod tento právní závěr jakkoliv zpochybňovat. Zejména z odůvodnění rozsudku městského soudu se totiž podává, že obecné soudy při formulaci uvedeného závěru přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a dle názoru Ústavního soudu tak postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy pátéy.

12. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu ani nepředložila žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož argumentace obsažená v ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhým souhrnem obecných námitek, nadto místy poněkud obtížně srozumitelných (viz např. formulace "porušily níže citovaná ustanovení "jednoduchého" práva, tj. a to ve smyslu ustanovení upravujících zadržovací právo a ustanovení o náhradě škody", přičemž však citace uvedených ustanovení v ústavní stížnosti vůbec obsažena není). Ústavní soud přitom konstatuje, že zákonná povinnost kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatelů má řízení o ústavní stížnosti zaručit určitý stupeň odborné kvality, projevující se právě i v nutnosti přizpůsobit argumentaci specifickému charakteru řízení o ústavní stížnosti, což se však v nyní projednávaném případě nestalo, jak je mimo jiné patrné i z odkazu stěžovatelky na obsah svého odvolání a argumentaci tam uvedenou.

13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti pak podle ustanovení jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu