Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2365/2022

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně I. S., bytem XY, zastoupené opatrovnicí O. S., bytem XY, právně zastoupené JUDr. Denisou Wesselsovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Svatováclavská 77/10, proti žalované obci Dětmarovice, se sídlem v Dětmarovicích 27, zastoupené Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2022, č. j. -51, takto:

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 2. října 2019 (dále též jen „Výpověď“) z nájmu

„bytu č. 4, nacházejícího se v budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří (nemovitosti vedené na LV č. XY, katastrální území XY)“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).

Okresní soud v Karviné (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2021, č. j. -32, vyhověl žalobě a určil, že Výpověď je neoprávněná (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky II. a IV.), o odměně (ustanovené) advokátky žalobkyně (výrok III.) a o povinnosti žalované zaplatit státu tam stanovený soudní poplatek (výrok V.).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. února 2022, č. j. -51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a V. (výrok I.), změnil tam uvedeným způsobem v nákladových výrocích II. a IV. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok III.).

Shodně se soudem prvního stupně učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaná je výlučnou vlastnicí domu s pečovatelskou službou č. p. XY v XY (dále jen „dům“), v němž na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 13. května 2014 na dobu neurčitou užívá žalobkyně jako nájemkyně předmětný byt. Dopisem z 2. října 2019 dala žalobkyni – s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „“) – výpověď z nájmu bytu (dále opět jen „Výpověď“), kterou odůvodnila konstatováním, že hrubě, resp. zvlášť závažným způsobem porušovala svou povinnost vyplývající z nájmu bytu; konkrétně měla způsobovat obtíže žalované a osobám, které v domě bydlí tím, že 30. srpna 2019 narušovala občanské soužití v domě – hlučností a vulgárními projevy vůči ostatním nájemcům, 4. září 2019 přes upozornění pracovnice pečovatelské služby nevrátila odcizené movité věci a poškozovala majetek žalované a 7. a 8. září 2019 opět bezdůvodně slovně napadala ostatní nájemce, vyhrožovala jim zbitím, přičemž zároveň v nočních hodinách rušila noční klid – hlasitou televizí, vysavačem a kladivem, jímž tloukla do zdi. Výpověď obsahovala rovněž poučení podle o. z. o možnosti žalobkyně vznést proti ní ve lhůtě dvou měsíců ode dne jejího obdržení námitky (této možnosti žalobkyně využila a proti Výpovědi vznesla námitky dne 28. listopadu 2019), na jejichž základě pak může soud přezkoumat, zdali je výpověď oprávněná. Výpověď byla žalobkyni doručena dne 4. října 2019 na psychiatrické oddělení Nemocnice s poliklinikou Havířov, kam byla umístěna 8. září 2019 pro nezvládnutelný neklid, křik a agresivitu, a kde byla hospitalizována do 8. října 2019. Rozsudkem ze dne 15. prosince 2020, č. j. -143, jenž nabyl právní moci 27. ledna 2021, pak Okresní soud v Karviné omezil žalobkyni (v tam uvedeném rozsahu) ve svéprávnosti a jmenoval jejím opatrovníkem O. S. (její sestru). Pro účely řízení o jejím omezení ve svéprávnosti vypracovala znalkyně MUDr. Petra Pekárková znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, podle něhož žalobkyně trpí trvalou duševní poruchou (schizoafektivní porucha, postpsychotický defekt osobnosti v anamnéze, trvalá porucha s bludy), která je léčbou obtížně ovlivnitelná a která u ní vede mimo jiné k podstatnému snížení rozpoznávacích i volních schopností, a to i v období stabilizovaného stavu; v době akutních atak jsou pak obě tyto schopnosti zcela vymizelé.

Na zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval zejména ustanovení § 2286, § 2288 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 581 větou druhou a § 2290 o. z. S odkazem na citovaná ustanovení pak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Výpověď, která jinak obsahovala všechny předepsané náležitosti a kterou žalobkyně napadla včas podanou žalobou, je neoprávněná, neboť nebyl naplněn tam uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že žalobkyně se dopustila vytýkaného jednání ve stavu duševní poruchy, v jejímž důsledku byly její rozpoznávací a volní schopnosti značně snížené, resp. v rozhodné době dokonce zcela vymizelé. V této souvislosti současně pokládal za irelevantní námitku žalované, že příčinou závadného chování žalobkyně nebyla sama o sobě její duševní porucha, nýbrž především okolnost, že přes poučení lékařů nedodržovala stanovený léčebný režim. Podle jeho mínění totiž příčiny, jež u ní vedly k rozvoji dané duševní poruchy, resp. k selhání předepsané medikamentózní léčby, nemohou nic změnit na tom, že žalobkyně za své chování ve stavu duševní poruchy neodpovídá. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Nesouhlasila se závěrem, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle o. z. proto, že žalobkyně neodpovídá za jednání, pro které jí dala Výpověď z nájmu předmětného bytu. Ve vztahu k uvedenému právnímu závěru zejména uvedla, že účelem o. z., na nějž v napadeném rozsudku odkázal odvolací soud, je sice ochrana osob stižených duševní poruchou před nepříznivými následky jejich vlastního (právního i protiprávního) jednání. Podle ní však tuto ochranu nelze absolutizovat, neboť v určitých případech se mohou vyskytnout takové právně relevantní okolnosti, v jejichž důsledku by dotčená ochrana duševně nemocnému poskytnuta být neměla. V návaznosti na to pak zastávala stanovisko, že o takový případ šlo i v souzené věci. Porušení povinností žalobkyně jako nájemkyně předmětného bytu totiž nezpůsobilo samotné její duševní onemocnění, nýbrž především nedodržení stanoveného léčebného režimu (vysazení předepsané medikace). To ostatně přiznala sama žalobkyně v podané žalobě, v níž dávala své závadné chování do souvislosti právě s tím, že „pravděpodobně přestala řádně užívat medikamenty v rámci svého onemocnění“. Podle názoru dovolatelky by přitom za této situace měla za své závadné chování odpovídat, jelikož není spravedlivé dovozovat neplatnost právního jednání učiněného ve stavu duševní poruchy, jestliže se do tohoto stavu přivedla sama jednající osoba. Na podporu uvedeného názoru odkázala také na usnesení ze dne 14. ledna 2015, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud připustil, byť pro poměry trestního práva, že za určitých okolností může být pachatel trestně odpovědný i za následky, jež způsobil při epileptickém záchvatu, a dodala, že z hlediska definice duševní poruchy, jíž zaujímá ustálená soudní praxe (k tomu poukázala např. na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. prosince 2012, sp. zn. ), přitom není žádný rozdíl mezi epileptickým záchvatem a trvalou duševní poruchou, o níž šlo v předmětné věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva (především otázky, zda v řízení o /ne/oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu /v řízení podle o. z./ lze uvažovat o nenaplněnosti výpovědního důvodu podle o. z. v situaci, kdy nájemce se dopustil vytýkaného jednání ve stavu duševní poruchy, v jejímž důsledku byly jeho rozpoznávací a volní schopnosti značně snížené, resp. v rozhodné době dokonce zcela vymizelé, popřípadě zda jsou v tomto směru právně významné i příčiny, které vedly k rozvoji duševní poruchy, a dále rovněž otázky, zda takové jednání ve stavu duševní poruchy může naplnit jiný výpovědní důvod), které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle § 2256 odst. 2 o. z. nájemce dodržuje po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměrů. Pronajímatel může vypovědět nájem bytu na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době (§ 2288 odst. 1 o. z.).

Podle § 24 o. z. každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.

Především je zapotřebí zdůraznit, že je-li v daném případě předmětem nájmu byt v domě s pečovatelskou službou a nájemní smlouvu s žalobkyní jako nájemkyní uzavřela dne 13. května 2014 jako pronajímatelka obec, která je vlastníkem domu, pak musí jít o nájem bytu zvláštního určení (§ 2300 odst. 1 a 2 o. z.); z tohoto úhlu pohledu je zapotřebí přistupovat i k ukončení nájmu výpovědí. Zbývá dodat, že učinila-li Výpověď obec jako vlastník domu, lze tento postup pokládat za souladný s ustanovením § 2301 odst. 3 o. z.

Již na tomto místě dovolací soud připomíná, že jedním z důsledků ochrany nájemce bytu ( o. z.) je též omezení důvodů, pro které může pronajímatel nájem vypovědět – smí tak učinit jen ze zákonem stanovených důvodů. V jsou tyto výpovědní důvody upraveny v a . Jde-li o výpovědní důvody podle o. z., pak podle odstavce 1/ citovaného ustanovení je jedním z nich i hrubé porušení povinnosti nájemce ( o. z.) a dalším je – vedle výpovědních důvodů upravených v ustanoveních a c/ o. z. (o něž v dané věci nemůže jít) – i jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu ( o. z.), pro něž může pronajímatel nájem bytu (na dobu určitou i neurčitou) vypovědět v tříměsíční výpovědní době. upravuje celou řadu povinností nájemce bytu, jejichž porušení může (při odpovídající intenzitě porušení) vést k výpovědi podle o. z. Mezi hlavní z nich patří povinnost platit nájemné a úhrady za plnění související s užíváním bytu, tzv. služby ( o. z.) a užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou ( o. z.); s těmito základními povinnostmi pak souvisejí i další povinnosti upravené v – např. dodržovat pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele ( o. z.), provádět běžnou údržbu a drobné opravy ( o. z.), neprovádět změny bytu bez souhlasu pronajímatele ( o. z.), oznámit pronajímateli poškození a vady v bytě a zamezit dalším škodám ( o. z.), zachovávat v bytě vyhovující podmínky a oznámit změny v počtu osob ( o. z.) apod.

V poměrech souzené věci pak nelze ztratit ze zřetele ani závěry dlouhodobě ustálené soudní praxe, že výpovědní důvod upravený v o. z. je sankční povahy (k obsahově shodnému závěru dospěla soudní praxe již ve vztahu k výpovědnímu důvodu upravenému do 31. prosince 2013 v , , ve znění pozdějších předpisů, jehož cílem také bylo postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu – k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. května 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 47/2011 časopisu Soudní judikatura, z 20. října 2010, sp. zn. , a z 21. července 2021, sp. zn. ). Obecně přitom platí, že aby mohl být konkrétní osobě přičten určitý sankční následek, musí dotčená osoba odpovídat za jednání, s nímž zákon spojuje vznik takového následku. Generální klauzuli odpovědnosti člověka za své (vlastní) jednání v tomto smyslu obsahuje ustanovení věty první o. z. Podle citovaného ustanovení každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. Zákon zde vyjmenovává dva základní předpoklady přičitatelnosti jednání, jež musí být splněny kumulativně, a to složku rozumovou a volní. Složka rozumová představuje schopnost posoudit své jednání s ohledem na jeho následky. Volní složka pak schopnost své jednání ovládnout (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: – velký komentář. Svazek I. – 117. Praha: Leges, 2013, , str. 314 – 321, marg. č. 27). Ten, kdo není schopen posoudit důsledky svého jednání (složka rozumová) nebo své jednání ovládnout (složka volní), za něj zásadně neodpovídá, což (mimo jiné) znamená, že mu nevznikne (nepřičte se mu) sankční následek, který jinak s daným jednáním zákon spojuje. Takovým následkem bude zpravidla určitá sankční (sekundární) povinnost (např. povinnost zaplatit úrok z prodlení, nahradit škodu apod.). Vzhledem k tomu, že užívá výrazu odpovědnost ve smyslu perspektivním, tj. ve smyslu odpovědnosti za splnění povinnosti (viz Eliáš, K. a kol.: Nový s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, str. 79), může jít nepochybně i o jiný právní následek, který je způsobilý negativně zasáhnout do právní sféry jednajícího (z této perspektivy půjde např. i o sankční následek v podobě vzniku oprávnění pronajímatele postihnout nájemce výpovědí z nájmu bytu z důvodu hrubého porušení jeho povinnosti). Zbývá dodat, že zásada, že každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout, neplatí bezvýjimečně. Ve smyslu věty druhé o. z. totiž i ten, kdo není schopen posoudit důsledky svého jednání nebo své jednání ovládnout, za své jednání odpovídá tak, jako by byl plně odpovědný, jestliže se sám přičinil o to, že se dostal do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl (např. tím, že se sám přivedl do stavu opilosti apod.).

Vzhledem k tomu, že v době, kdy se měla žalobkyně dopustit jednání, pro něž jí byla dána výpověď z nájmu bytu s odkazem na ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z., tj. z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce, trpěla podle zjištěného skutkového stavu duševní poruchou (schizoafektivní porucha, postpsychotický defekt osobnosti v anamnéze, trvalá porucha s bludy), v jejímž důsledku byly zcela vymizelé její rozpoznávací (rozumové) a volní schopnosti, bylo by namístě činit ji za toto jednání odpovědnou a potažmo pokládat za oprávněný postih (sankční následek) jejího závadného chování v podobě Výpovědi pouze v případě, že se do stavu uvedené duševní poruchy přivedla vlastní vinou (§ 24 věta druhá o. z.). S přihlédnutím k tomu, co vyšlo v řízení najevo ohledně charakteru její duševní poruchy ze znaleckého posudku MUDr. Petry Pekárkové (duševní porucha je trvalá, léčbou obtížně ovlivnitelná, vedoucí k podstatnému snížení jejích rozpoznávacích /rozumových/ a volních schopností i v období stabilizovaného stavu), však dovolací soud zastává názor, že o takový případ (o případ, v němž lze usoudit na přivození si duševní nezpůsobilosti vlastní vinou jednajícího) v souzené věci nešlo. Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že v dané věci nemohl být naplněn výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. (resp. řečeno jinak – že žalobkyně neodpovídá za jednání, které by jinak uvedený výpovědní důvod naplňovalo – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 51/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který sice vychází z předchozí právní úpravy, avšak jde-li o charakter jednání nájemce, je využitelný i při posuzování naplněnosti výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z.), tak v konečném důsledku obstojí.

Přesto však rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat za správný.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek z 11. října 2018, sp. zn. ) vyplývá, že z výpovědi pronajímatele musí být zřejmé, pro který ze zákonem stanovených důvodů je nájem bytu vypovídán, přičemž takto použitý výpovědní důvod musí pronajímatel skutkově vymezit tak, aby z výpovědi bylo patrno, z čeho dovozuje jeho naplnění (§ 2288 odst. 3, § 2291 odst. 3 o. z.). Nemusí však takto vymezený výpovědní důvod právně kvalifikovat odkazem na konkrétní zákonné ustanovení, podle něhož nájem vypovídá; toto právní posouzení učiní soud, avšak vždy jen na základě obsahu výpovědi. Z obsahu výpovědi (aby byla dostatečně určitá a srozumitelná) tak musí být vždy patrné, jaký konkrétní výpovědní důvod (ve výpovědi skutkově vymezený) pronajímatel uplatnil (soud za něj tuto volbu činit nemůže) a také zda jde o výpověď s výpovědní dobou podle § 2288 o. z. či o výpověď bez výpovědní doby podle § 2291 o. z.

V daném případě jde jednoznačně o výpověď s výpovědní dobou, konkrétně pak o výpověď podle § 2288 odst. 1 o. z. Byť dovolatelka ve Výpovědi odkázala na ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z., mohlo by – z hlediska jejího obsahu a s přihlédnutím k případným specifickým podmínkám poskytování ubytování v domě s pečovatelskou službou – jít rovněž o výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. Výpovědním důvodem podle § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. je „jiný obdobně závažný důvod“. Z gramatického a systematického výkladu § 2288 odst. 1 o. z. je zřejmé, že má-li jít o „jiný“ důvod, nepůjde o skutečnosti, jež jsou důvodem pro vypovězení nájmu bytu podle § 2288 odst. 1 písm. a/ – c/ o. z.; výpovědní důvod podle písm. d/ tedy není spojen s porušením povinností nájemce (s tím je spojen výpovědní důvod podle písm. a/). Výraz „obdobně závažný“ je nutné opět vykládat ve spojení s předcházející části o. z. Důvod pro vypovězení nájmu podle o. z. tak musí být svým významem srovnatelný s výpovědními důvody upravenými pod písm. a/ – c/, musí být tedy i stejně významný (srov. stejné závěry – Hulmák, M. a kol.: VI. Závazkové právo. Zvláštní část (–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 457 – 464). S ohledem na ochranu nájemce a relativně kogentní úpravu nájmu bytu v (, o. z.) je třeba posuzovat důvody, které by mohly vést k vypovězení nájmu podle o. z., restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021, sp. zn. ).

Z tohoto úhlu pohledu se však odvolací soud (soud prvního stupně) danou věcí nezabýval, přičemž jeho právní názory by mohly vést až k absurdnímu závěru, že u takovéto osoby je nájem bytu nevypověditelný; proto je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Pro úplnost dovolací soud dodává, že v případě vyklizení může dovolatelka případně vyjít žalobkyni vstříc i ve spolupráci se zařízením, které je způsobilé zajistit jí – s přihlédnutím k jejímu onemocnění – vhodné ubytování.

Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci ( věta první ). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), bez jednání ( věta první ) jej zrušil ( ve spojení s ustanovením věty před středníkem ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle věty druhé věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 11. 2022

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu