Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 407/2021

29 Cdo 407/2021-72

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubkav právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s.,se sídlem vPraze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465,jako insolvenčního správce dlužníka O. H., narozeného XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému P. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2020, č. j. :

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou 24. dubna 2020 se žalobce LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka O. H. (dále jen „O. H.“), domáhal po žalovaném P. H. (dále též jen „P. H.“) zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným za dobu do 23. dubna 2020 částkou 21.316,95 Kč a dále požadovaným od 24. dubna 2020 do zaplacení.

2. Žalovanou jistinu specifikoval tak, že jde o dlužné platby důchodu, který se P. H. zavázal platit O. H. (po dobu trvání oddlužení O. H. schváleného plněním splátkového kalendáře) na základě smlouvy o důchodu uzavřené dne 13. dubna 2016 (dále jen „smlouva o důchodu“) částkou 12.000 Kč měsíčně. Konkrétně jde o dlužný důchod za dobu od července 2018 do února 2020 (kdy insolvenční soud zrušil schválené oddlužení a prohlásil konkurs na majetek O. H.).

3. Usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. -37, Okresní soud v Karlových Varech:

[1] Zastavil řízení (bod I. výroku).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 23.135 Kč (bod II. výroku).

4. Okresní soud – vycházeje z ustanovení , , , a a 3 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl k následujícím závěrům:

5. Žalobou uplatněná pohledávka byla v době zahájení insolvenčního řízení na majetek P. H. (respektive v době běhu lhůty k podání přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek P. H.) pohledávkou „očekávatelnou“ (byť nikoli splatnou) a žalobce ji mohl přihlásit; potud se okresní soud dovolává závěrů obsažených v „judikatuře Vrchního soudu v Olomouci (…) 1 VSOL 336/2014-B-57 ve věci “ (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2014, č. j. , -57). Nepřihlásil-li žalobce pohledávku, je dána neodstranitelná překážka řízení ve smyslu , (dále též jen „ “), ve spojení s .

6. K odvolání žalobce (proti oběma výrokům) i žalovaného (proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. října 2020, č. j. -49:

[1] Potvrdil usnesení okresního soudu (první výrok).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.965 Kč (druhý výrok).

7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení a – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:

8. Smlouvu o důchodu upravuje ustanovení , (dále též jen „o. z.“). Plátce se v ní zavazuje platit příjemci pravidelné peněžní dávky (důchod). Důchodem se pak rozumí opakující se peněžité plnění. Povinnost ze smlouvy o důchodu tak P. H. vznikla dnem uzavření smlouvy o důchodu (13. dubna 2016) jako opětující se plnění v konstantní výši a žalobci nic nebránilo uplatnit tento nárok v insolvenčním řízení vedeném na majetek P. H. postupem podle jako existující pohledávku, jejíž splatnost nastává (podle smlouvy o důchodu) k poslednímu dni toho kterého měsíce.

9. Ustanovení zakazovalo zahájit řízení o pohledávce, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, a okresní soud proto řízení správně zastavil podle ve spojení s

10. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:

[1] Lze se žalobou podanou u obecného soudu domáhat zaplacení dlužného důchodu, u něhož nastala povinnost plátce důchod uhradit až po uplynutí propadné lhůty (vymezené rozhodnutím o úpadku) k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu?

[2] Lze přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu všechny dávky vyplývající ze smlouvy o důchodu, tedy i ty, u kterých plátci důchodu vznikne povinnost k úhradě až v budoucnu?

11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje následovně:

12. Pohledávka se netýká majetkové podstaty P. H. a lze o ní rozhodnout v soudním řízení, když se na ni nevztahují účinky uvedené v . Pohledávka „vznikla žalovanému“ (správně zřejmě „vznikla vůči žalovanému“) po zahájení jeho insolvenčního řízení a dovolatel ji tedy nemohl uplatnit v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného.

13. S přihlédnutím k textu důvodové zprávy k § 2701 až § 2706 o. z. dovolatel dovozuje, že na základě smlouvy o důchodu mělo být poskytováno příjemci důchodu (O. H.) opakující (opětující) se plnění ve formě renty (dávkami o pevné nominální hodnotě). K tomu se dovolává závěrů obsažených na téma rozdílu mezi dílčím plněním, plněním částečným a opakujícím se plněním v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem rozh. obč. [přesněji jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. (dále jen „R 36/2003“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dovolatel, zdůrazňuje, že na rozdíl od plnění dílčího není opakující se plnění vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění), nýbrž pouze určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek (např. výživné, nájemné nebo pojistné). Poukazuje rovněž na to, že ne všechny pohledávky jsou nárokem, kdežto každý nárok představuje splatnou pohledávku.

14. Dovolatel míní, že u opakujících se plnění určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek lze uvažovat o dluhu (nesplněném závazku) jen do minulosti. Splatnost (nárok na splnění povinnosti) může nastat, jen je-li jisté, že závazek trvá. Dospět k jistotě (poznání), zda závazek bude v budoucnu nadále existovat, není možné, což „zřejmě“ brání jeho uplatnění přihláškou (s výjimkou podmíněné pohledávky). Odvolací soud dospěl k (nesprávnému) závěru, že dlužný důchod lze přihlásit do insolvenčního řízení jako „nesplatnou“ pohledávku, ačprávo příjemce (O. H.) na jednotlivé dávky mělo vzniknout až po rozhodnutí o úpadku nebo po uplynutí prekluzivní lhůty k podání přihlášky.

15. V daném případě byl úpadek P. H. řešen oddlužením. V obdobné situaci, v jaké se nachází příjemce budoucích dávek (O. H.), by se nutně ocitli i věřitelé disponující právem na úhradu budoucího nájmu, pojistného či renty [např. náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( , )]. I zde by se musel uplatnit závěr odvolacího soudu, že povinnost ze smlouvy vznikla dlužníku dnem uzavření smlouvy jako opětující se plnění v konstantní výši a věřiteli nic nebránilo uplatnit tento nárok v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako existující pohledávku, jejíž splatnost nastává podle smlouvy, tedy postupem podle .

16. S přihlédnutím k tomu, že oproti konkursu v oddlužení nezanikají nájemní, pojistné a jiné smlouvy, by nebylo možné vymáhat po dlužníku žalobou dluh na nájemném (pojistném) vzniklý po uplynutí propadné lhůty k podání přihlášky (podle názoru odvolacího soudu by tomu bránil zákaz formulovaný v ).

17. Řešení daného problému tkví v rozlišení pojmů „právo“ a „pohledávka“. umožňuje přihlásit i pohledávku nesplatnou, která ale musí existovat (musí jít „v úzkém slova smyslu“ o pohledávku dle ); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) (jde o usnesení uveřejněné pod číslem rozh. obč.).

18. Odvolací soud z existence smlouvy o důchodu nesprávně dovodil (i) existenci všech dílčích pohledávek (všech jednotlivých opakujících se plnění). Dlužný důchod, jehož úhrady se dovolatel po P. H. domáhá, je (tedy) tvořen pohledávkami, které vznikly teprve v průběhu insolvenčního řízení a po uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek vymezené rozhodnutím o úpadku. Názor formulovaný odvolacím soudem by nutně vedl k nežádoucím důsledkům; zřejmě by bylo nutné přihlásit do insolvenčního samostatně každé z těchto budoucích plnění navzdory nejistotě, zda přihlášené pohledávce bude odpovídat relevantní nárok [že věřiteli v budoucnu skutečně vznikne nárok na zaplacení každého (přihlášeného) opakujícího se plnění]. Ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem rozh. obč.), pak zřejmě nelze uvažovat ani o přihlášení „v budoucnu dlužného důchodu“ jako pohledávky vázané na splnění podmínky. Jinak by v rámci splátkového kalendáře insolvenční správce musel vždy znovu zkoumat existenci pohledávky, deponovat pro jednotlivé zjištěné („nově“ dospělé) pohledávky poměrné částky a oznamovat změny insolvenčnímu soudu, který by musel (pravidelně) měnit splátkový kalendář.

19. Závěrem dovolatel upozorňuje, že úprava obsažená v nepočítá s možností uplatnit úroky, úroky z prodlení a smluvní pokuty (tedy typicky opětující se dávky) do budoucna; analogicky lze tento přístup zákonodárce uplatnit i na ostatní opětující se dávky.

20. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout coby nedůvodné. Míní, že dovolání je jen zjevným projevem nesouhlasu dovolatele se skutkovým hodnocením věci soudy. Nadto poukazuje na dikci ustanovení věty druhé .

21. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

22. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

25. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné následující skutkové údaje (z nichž při šetření podmínek řízení vyšly oba soudy):

26. Usnesením ze dne 25. února 2016, č. j. (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek O. H., povolil mu oddlužení a jeho insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

27. Usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 1. června 2016), insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení O. H. plněním splátkového kalendáře.

28. P. H. uzavřel s O. H. (svým bratrem) dne 13. dubna 2016 smlouvu o důchodu, kterou se mu zavázal hradit po dobu trvání jeho insolvenčního řízení měsíčně částku 12.000 Kč (článek I.), s tím, že první splátku uhradí v hotovosti do 10 dnů „po pravomocném povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře O. H.“, že následující platby budou hrazeny v pravidelném měsíčním intervalu a že peněžní důchod bude použit výhradně na úhradu splátek stanovených soudem při oddlužení formou splátkového kalendáře (článek III.). Tamtéž bylo ujednáno, že důchod není poskytnut za úplatu a že „trvání závazku se váže na trvání insolvenčního řízení – trvání oddlužení formou splátkového kalendáře O. H.“.

29. Usnesením ze dne 5. dubna 2018, č. j. XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), které ve výroku o úpadku nabylo právní moci dne 5. dubna 2018, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek P. H. a jeho manželky [E. H. (dále jen „E. H.“)] a povolil jim oddlužení.

30. Usnesením ze dne 13. srpna 2018, č. j. XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 14. srpna 2018), insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení P. H. a E. H. plněním splátkového kalendáře, přičemž oddlužení stále probíhá.

31. Usnesením ze dne 7. února 2020, č. j. (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zrušil schválené oddlužení O. H. a prohlásil konkurs na jeho majetek.

32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení , , a :

§ 548 (o. z.)

(1) Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní.

(2) Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou.

(3) Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací.

§ 1721 (o. z.)

Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

§ 1722 (o. z.)

Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový.

§ 1908 (o. z.)

(1) Splněním dluhu závazek zaniká.

(…)

§ 2701 (o. z.)Základní ustanovení

(1) Smlouvou o důchodu se plátce zavazuje platit příjemci pravidelné peněžní dávky (důchod).

(…)

§ 2702 (o. z.)

Nebylo-li trvání závazku ujednáno, platí, že povinnost platit důchod trvá po dobu příjemcova života.

§ 2705 (o. z.)

Zřídil-li plátce důchod bezúplatně, může zároveň vyhradit, že příjemcovi věřitelé nemohou příjemcovy dávky postihnout ani exekučně, ani v insolvenčním řízení. Taková výhrada je účinná vůči třetím osobám i vůči orgánům veřejné moci, avšak jen do výše, kterou příjemce vzhledem ke svým poměrům pro své zaopatření nutně potřebuje.

( )Zásady insolvenčního řízení

Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:

(…)

c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;

(…)

( )

(1) Věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.

(…)

( )Nově zahájená řízení

V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).

( )Právní moc rozhodnutí o úpadku

Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a/ a podle § 140c.

( )

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,

(…)

c/ pohledávky věřitelů z darovacích smluv,

(…)

( ) Podání přihlášky

(1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle

trestního řádu

trvá.

(…)

(3) Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

(…)

( )

(…)

(3) Není-li dále stanoveno jinak, podpis dlužníkova manžela na návrhu na povolení oddlužení se nevyžaduje. Jsou-li zde osoby ochotné poskytnout dlužníkovi za účelem splnění oddlužení dar nebo mu po dobu trvání oddlužení platit pravidelné peněžní dávky, připojí dlužník k návrhu na povolení oddlužení i písemnou darovací smlouvu nebo smlouvu o důchodu; podpisy těchto osob na smlouvách musí být úředně ověřeny.

(…)

33. Ve výše uvedené podobě (pro věc rozhodné) platí citovaná ustanovení , , beze změn od 1. ledna 2014.

34. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku O. H. (25. února 2016) i k době vydání rozhodnutí o úpadku P. H. a E. H. (5. dubna 2018) a k článku II (Přechodné ustanovení) části první , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pro insolvenční řízení vedená na majetek O. H. i P. H. a E. H. nadále rozhodný ve znění účinném do 31. května 2019. Shora citovaná ustanovení platila beze změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek P. H. (od 1. února 2018) do 31. května 2019, přičemž s výjimkou ustanovení (z nějž byla s účinností od 1. června 2019 vypuštěna věta druhá) nedoznala změn ani do vydání napadeného usnesení.

35. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položeným otázkám následující závěry:

36. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

37. Smlouva o důchodu ve smyslu ustanovení § 2701 a násl. o. z. je jedním z prostředků, jimiž dlužník (coby příjemce) mohl doložit (při vlastní příjmové nedostatečnosti), že bude schopen splnit při oddlužení plněním splátkového kalendáře zákonem předepsanou (důvodně předpokládanou) míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (srov. větu druhou ). V těch případech, v nichž plátce sjednává smlouvu o důchodu s příjemcem bezúplatně (s kteroužto možností výslovně počítá např. ustanovení o. z.), hovoří literatura o tom, že taková smlouva se svým charakterem blíží smlouvě darovací; v díle Hulmák, M. a kol. . VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( -3014). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 1231, se uvádí, že „nadneseně bychom mohli považovat bezúplatnou smlouvu o důchodu za jakousi specifickou ¸darovací smlouvuʼ s opakovaným plněním“, a v díle Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. . Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 302, se uvádí, že tato smlouva bývá nejvíce „připodobňována smlouvě darovací“. V podobném duchu se vyjadřuje (k úpravě téhož smluvního typu v ustanovení a násl. , , ve znění účinném do 31. prosince 2013) dílo Eliáš, K. a kolektiv autorů: . Velký akademický komentář. 2. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 2394.

38. V této věci uzavřel P. H. (coby plátce) s O. H. (coby příjemcem) smlouvu o důchodu bezúplatně, takže Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda v možnosti uplatnit předmětný nárok žalobou po zahájení insolvenčního řízení na majetek P. H. nebránila dovolateli již úprava obsažená v . Závěr, že bezúplatně sjednanou smlouvu o důchodu lze pro účely výkladu ustanovení pokládat za darovací smlouvu, takže pohledávka věřitele (příjemce O. H.) vůči dlužníku (plátci P. H.) je pohledávkou z darovací smlouvy vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení, by totiž rovněž vedl (se zřetelem k dikci ) k zastavení řízení o podané žalobě (podle ).

39. Nejvyšší soud nicméně uzavírá [při respektu k obecné zásadě stálosti (konstantnosti) pojmosloví v právním předpisu (srov. v literatuře např. Knapp., V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1995, str. 125, a v judikatuře např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.)], že neshledává dostatek důvodů pro takový výklad ustanovení , jenž by za pohledávku věřitele „z darovací smlouvy“ pokládal i pohledávku (nároky) věřitele z jiné pojmenované (nominátní nebo též typové či typické) smlouvy (než ze smlouvy darovací) jen proto, že druhá smluvní strana (pozdější insolvenční dlužník) poskytla takovému věřiteli právo na požadované plnění bezúplatně. K tomu srov. k obdobně formulovanému pravidlu v § 59 (pod bodem 3.) konkursního řádu v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, výklad podaný v díle Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 126.

40. Podpůrně lze v dotčených souvislostech argumentovat i tím, že terminologicky činí rozdíl mezi darovací smlouvou na straně jedné a smlouvou o důchodu na straně druhé přímo , a to v ustanovení věty druhé, jež s projednávanou materií úzce souvisí. Úprava, podle níž v případě, že zde jsou osoby ochotné poskytnout dlužníku za účelem splnění oddlužení dar nebo mu po dobu trvání oddlužení platit pravidelné peněžní dávky, připojí dlužník k návrhu na povolení oddlužení i písemnou darovací smlouvu nebo smlouvu o důchodu, s tím, že podpisy těchto osob na smlouvách musí být úředně ověřeny (což je mimochodem požadavek, který zkoumaná smlouva o důchodu nesplňuje), zjevně předpokládá (se zřetelem k postavení příjemce – dlužníka), že smlouva o důchodu bude v těchto případech uzavírána zásadně bezúplatně; přesto ani ona nečiní mezi oběma smlouvami rovnítko a neprohlašuje smlouvu o důchodu ani pro tento případ za smlouvu darovací [což může mít své opodstatnění právě vzhledem k odlišnému naplňování účelu těchto (pojmenovaných) smluv (srov. vedle pravidla formulovaného v pro darovací smlouvu též pravidlo formulované pro bezúplatně sjednanou smlouvou o důchodu v o. z.)].

41. Úprava obsažená v má povahu výjimky z pravidla (v intencích základní zásady insolvenčního řízení formulované v je pravidlem, že věřitelé o možnost uspokojit práva nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení nepřicházejí jen proto, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek jejich dlužníka). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.). Rozšiřujícím (nepřípustným) výkladem ustanovení by byl právě takový výklad, jenž by za pohledávky věřitelů „z darovacích smluv“ pokládal bezúplatná plnění vzešlá (ve shodě s příslušným smluvním typem) z jiných nominátních smluv; vedle bezúplatně uzavřené smlouvy o důchodu srov. např. bezplatné dočasné užívání nezuživatelné věci na základě smlouvy o výpůjčce ( o. z.), bezúplatné poskytnutí licence licenční smlouvou ( o. z.), nebo právo bezplatného požívání „jiného“ předmětu vkladu společníky společnosti ( o. z.). Závěr, že nejde o darovací smlouvu ve smyslu ustanovení , pak u smlouvy uzavřené dlužníkem bezúplatně (včetně bezúplatně uzavřené smlouvy o důchodu) nevylučuje (stejně jako u samotné darovací smlouvy, na kterou již dlužník věřiteli plnil) možnost takové smlouvě odporovat (při splnění dalších podmínek) podle .

42. Nejvyšší soud tedy především uzavírá, že ani tam, kde plátce uzavřel s příjemcem smlouvu o důchodu bezúplatně ( o. z.) za účelem splnění oddlužení příjemcem ( ), není pohledávka příjemce z titulu dlužných dávek důchodu pohledávkou vyloučenou (ve smyslu ustanovení ) z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek plátce.

43. Dále Nejvyšší soud uvádí, že pro odpověď na otázky položené dovolatelem je vskutku určující povaha těch (jednotlivých) dávek důchodu, na které měl O. H. (příjemci) vznikat nárok (v budoucnu) po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku P. H. (plátce).

44. Nejvyšší soud je s dovolatelem i s odvolacím soudem ve shodě co do závěru, že důchodem (rentou) poskytovaným na základě smlouvy o důchodu se rozumí opětující (opakující) se plnění. Je-li předmětem závazku opětující se plnění, tkví podstata daného právního vztahu (poměru) v intencích ustanovení § 1721 o. z. a § 1722 o. z. v tom, že:

[1] dlužník má povinnost poskytovat věřiteli po určitou dobu opětující (opakující) se (s)plnění jednotlivých dávek, a zároveň

[2] má dlužník povinnost splnit (coby svůj dluh vůči věřiteli) jednotlivé konkrétní dávky, která nastává tehdy, jestliže k původní právní skutečnosti, jíž byl závazek [závazkový právní vztah (poměr)] založen, přistoupí ještě další právní skutečnost (uplynutí času).

45. Předmětem tohoto závazkového právního vztahu (poměru) jsou jednotlivé předměty (s)plnění konkrétních dávek; zavázal-li se dlužník k opětovnému (opakujícímu se) plnění, jde o závazek, který má více předmětů plnění (nikoliv jen jeden, jenž by byl rozdělen na několik částí). V tom je hlavní a podstatný rozdíl těchto závazků od závazků, jejichž předmětem je pouze jeden předmět (s)plnění, jenž je rozdělen na několik částí a plněn po těchto částech.

46. Časové vymezení závazku poskytovat opětovné (opětující se) plnění (terminus ad quem), může být určeno buď pevným termínem [dosažením zletilosti, uplynutím konkrétní doby (např. 10 let) apod.], nebo nějakou událostí, která určitě nastane, ale není jisto kdy (např. smrtí), anebo nějakou událostí, o které není jisto, zda nastane, ani kdy nastane (např. dosažením způsobilosti k práci, pominutím nouze, zaplacením dluhu při úrocích z prodlení apod.).

47. Vznik povinnosti poskytnout konkrétní opětovné (opakující se) plnění (splnit jednotlivý dluh), může být (a zpravidla je) fixován určitým časovým obdobím (měsíčně, ročně apod.), lze jej však vymezit (určit) i v závislosti na neurčitých okolnostech.

48. Je-li předmětem závazkového právního vztahu (poměru) opětující (opakující) se plnění, pak platí, že:

[1] povinnost dlužníka poskytovat věřiteli opětující (opakující) se plnění nezaniká solucí (splněním), nýbrž uplynutím času, který ovšem může být určen i výskytem nějaké události (např. smrtí, pominutím nouze, zaplacením dluhu při úrocích z prodlení apod.), a

[2] povinnost dlužníka poskytovat věřiteli jednotlivé dávky zaniká i jednotlivě úhradou té které jednotlivé dávky (splněním dluhu) [§ 1908 odst. 1 o. z.].

49. V literatuře srov. k výše formulovaným závěrům např. dílo Knapp, V.: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955 (dále jen „Knapp“), str. 79-80, a v judikatuře [k rozdílu mezi opětujícím se (opakujícím se) plněním a plněním částečným] R 36/2003. K posunu v terminologii (při srovnání s právní úpravou platnou v době vydání označeného díla i při srovnání s právní úpravou vykládanou v R 36/2003) srov. v literatuře např. dílo Hulmák, M., a kol. V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 2 až 4, nebo dílo Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. . Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1 až 5, anebo dílo: Tintěra, T., Petr, P. Základy závazkového práva. 1. díl. 2 vydání. Praha: Leges, 2020, str. 26-27, a v judikatuře (ke stále synonymickému chápání pojmů „závazkový právní vztah“ a „závazkový právní poměr“) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2016 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 77/2019 Sb. rozh. obč.

50. Počátek placení důchodu (opětujícího se plnění) může být vymezen ve smlouvě o důchodu určitým datem nebo určitou událostí, i když není jisté, zda taková událost vůbec nastane. Pro posouzení, v jakých intervalech (za jakých podmínek) mají být uskutečňovány opětující se dávky, je přitom určující vlastní obsah smlouvy o důchodu. Srov. (opět i se zohledněním terminologie se zřetelem k době vzniku díla) i Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek II., 1. vydání, Praha, CODEX 1995, str. 267 až 269.

51. Z výše řečeného plyne, že v návaznosti na vlastní obsah smlouvy o důchodu není nikterak vyloučeno, aby posouzení, zda v tom kterém období po účinnosti smlouvy o důchodu vzniká příjemci právo na výplatu dalšího plnění [další dávky důchodu (renty)], bylo závislé nejen na vymezení určitého časového úseku (měsíčně, čtvrtletně, apod.), jenž uplynul od předchozího plnění [od doby, kdy byla (nebo měla být) uhrazena předchozí dávka důchodu (renty)], nýbrž i na existenci (trvání) další právní skutečnosti (události, která určitě nastane, ale není jisto kdy, nebo události, o které není jisto, zda nastane). V takovém případě je uskutečnění (nebo trvání) oné události odkládací podmínkou, bez jejíhož splnění nenastane právní následek spočívající ve vzniku nároku na výplatu dalšího (opětovného) plnění [další dávky důchodu (renty)].

52. V posuzované věci pak s přihlédnutím k obsahu smlouvy o důchodu (srov. odstavec 28. shora) nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že platba opětujících se plnění [hrazení jednotlivých dávek důchodu (renty)] nezávisela jen na plynutí času (na sjednaném měsíčním intervalu), nýbrž byla podmíněna i trváním oddlužení příjemce (O. H.) plněním splátkového kalendáře. U každého z opětujících se plnění podle smlouvy o důchodu tak šlo o pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky ve smyslu ustanovení o. z., a tedy o pohledávku, kterou příjemce (O. H.) mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce (P. H.) jako vázanou na podmínku ( ).

53. Jinak řečeno (shrnuto), jestliže se plátce ve smlouvě o důchodu zavázal platit příjemci pravidelné (měsíční) peněžní dávky (důchod) po dobu trvání oddlužení příjemce plněním splátkového kalendáře, přihlašují se opětující (opakující) se dávky (důchod), na které má příjemci vzniknout nárok v budoucnu, do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce jako pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky (představované pro každou jednotlivou dávku trváním oddlužení plněním splátkového kalendáře). I pro vymáhání těchto dávek (důchodu) platí omezení plynoucí z .

54. Dovolání tedy není opodstatněné (právní posouzení věci odvolacím soudem je ve výsledku správné). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

55. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává (k dovolací námitce v dotčeném směru), že nebylo jeho úkolem zkoumat, jak se (případně) mohou chovat pohledávky věřitelů vzešlé (jako opětující se plnění) z jiných typů smluv (nebo z jinak formulovaných smluv o důchodu).

56. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

57. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. dubna 2022) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle advokátního tarifu. Tarifní hodnotou věci je ve smyslu ustanovení advokátního tarifu částka 240.000 Kč. Tomu odpovídá (dle bodu 6. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 9.260 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 9.560 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.007,60 Kč ( ) jde celkem o částku 11.567,60 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 22. listopadu 2022

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu