Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 132/2021

21 Cdo 132/2021-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně KB – BLOK systém, s.r.o. se sídlem v Postoloprtech, Masarykova č. 635, IČO 14866021, zastoupené doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, proti žalované P. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí č. 205/1, o 895 963,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. -243, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. -243, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. ) vychází ze závěru, že odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách, které byly zaměstnanci svěřeny k vyúčtování, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o odpovědnosti a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále též „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen prokazovat zavinění zaměstnance (srov. , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 18. 9. 2016 – dále jen „zák. práce“).

Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné). formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat; jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu a se kterými má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny (srov. zák. práce) – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. , nebo již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. . Podmínkou platnosti dohody o odpovědnosti není vykonání inventarizace hodnot, za které má zaměstnanec odpovídat. Její neprovedení má pro zaměstnavatele ty důsledky, že musí jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost, a skutečnost, že došlo ke škodě (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky vydané pod sp. zn. , uveřejněné pod č. 12/1976 Sb. rozh. obč.).

Nebyla-li na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, dohodnuta společná hmotná odpovědnost, nečiní to jejich individuální dohody o hmotné odpovědnosti neplatnými. Znamená to jen, že rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci ve smyslu § 260 zák. práce, ale že budou odpovídat za schodek v plné výši podle rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/2011 v časopise Soudní judikatura, a již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. ).

Schodek představuje rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. již uvedené stanovisko sp. zn. ). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. , o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů účinném do 18. 9. 2016 – dále jen „zákon o účetnictví“). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému pracovníku nárok na náhradu škody podle ustanovení zák. práce (nyní zák. práce); zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které pracovník převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. Okruh důkazů, které mohou být podkladem pro toto zjištění, nepochybně není ničím předem omezen (srov. například odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. , uveřejněného pod č. 132/2007 v časopise Soudní judikatura, ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. ). I podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. věty první ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ).

V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu schodku na svěřených hodnotách na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak na závěru, že nebyl prokázán vznik schodku na svěřených hodnotách [proto, že „nebylo hodnověrným způsobem prokázáno, že by žalované, a to minimálně palety v uvedeném množství podle inventury ke dne 31. 12. 2015 byly svěřeny (předány) k vyúčtování“, jestliže se palety při inventurách až do inventury ke dni 16. 7. 2016 nepočítaly, a proto, že „inventura ze dne 16. 7. 2016 nemůže obstát z pohledu ustanovení zákona o účetnictví č. “, neboť „v inventurních protokolech není uvedena jednotková cena“], a jednak na závěru, že „za situace, kdy v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že spolu s žalovanou byli ve skladu v XY další zaměstnanci …, kteří měli uzavřenou tzv. individuální dohodu o hmotné odpovědnosti“ (stejně jako žalovaná – pozn. dovolacího soudu), by musela žalobkyně tvrdit a prokázat, že „schodek vznikl výlučně na hodnotách, které byly svěřeny pouze konkrétnímu zaměstnanci (tedy v posuzovaném případě žalované), a že nikdo jiný z ostatních hmotně odpovědných zaměstnanců neměl k těmto hodnotám přístup“, a „nebyly-li hodnoty zaměstnanci (žalované) svěřeny individuálně (což v dané věci nenastalo, ostatně ani sám žalobce toto netvrdil), nejsou předpoklady individuální hmotné odpovědnosti naplněny … a odpovědnost zaměstnance (žalované) nemůže nastat“. Je tedy zřejmé, že každý z těchto závěrů sám o sobě – v případě jeho správnosti – vedl (musel vést) k zamítnutí žaloby.

Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila jen první z uvedených závěrů, nastolila-li otázku „prokazatelnosti existence schodku na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat“, resp. otázku, „zda a jakým způsobem musí mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dojít ke svěření hodnot k opatrování a jaké náležitosti musí splňovat“. V pořadí druhý uvedený závěr dovolatelka nenapadla a správnost tohoto závěru dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. větu první ) nemohl přezkoumat. Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného – ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.

Předestřená otázka, „zda a jakým způsobem musí mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dojít ke svěření hodnot k opatrování a jaké náležitosti musí splňovat“, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení založit též z toho důvodu, že dovolatelka jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (o tom, že „obvyklou praxí u žalobce bylo, že se při inventurách palety fyzicky nepočítaly“ a z toho důvodu „nebyly žalované řádně svěřeny hodnoty k opatrování“, neboť „za dostatečný podklad o předání a převzetí hodnot svěřených k opatrování … nelze považovat inventurní zápis“), zpochybňuje-li hodnocení provedených důkazů (namítá-li, že „svědci byli znevěrohodněni blízkým vztahem k žalované“ a že „k platnému svěření hodnot k opatrování je dostačující, pokud zaměstnanec stvrdí svým podpisem seznam zboží, jež je nezaměnitelně identifikováno“). Těmito argumenty směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu dovolatelka nenaplňuje jediný přípustný dovolací důvod (že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – věta první ) a pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

Nastolená otázka, „zda se zaměstnanec může zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách na základě obvyklé praxe, jež však byla v rozporu s pokyny zaměstnavatele“, přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení nezakládá již proto, že na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu, který své závěry ohledně zproštění odpovědnosti žalované za vzniklý schodek ( zák. práce) uvedl jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), nezávisí; odvolací soud „neshledal důvod se liberačními důvody na straně žalované více zabývat, protože žaloba nemohla být úspěšná již z výše popsaných důvodů“.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 11. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu