Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3004/2021

21 Cdo 3004/2021-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného F. B.,narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České č. 32, proti povinnému V. F.,narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká č. 294, pro 326 234 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. května 2021, č. j. -159, takto:

Odůvodnění:

1. Oprávněný se svým návrhem podaným dne 22. 1. 2018 domáhal nařízení exekuce k vymožení povinnosti podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2017, č. j. -80, jímž byl nařízen soudní prodej zástavy (bytových jednotek č. XY a č. XY vymezených v budově č. p. XY, která je součástí pozemku p. č. st. XY, a podílů ve výši 3704/44808 a 4829/44808 na společných částech domu a pozemku, vše v katastrálním území XY – dále jen „předmětné nemovité věci“) k uspokojení pohledávky 326 234 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 326 234 Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 107 335 Kč a nákladů odvolacího řízení ve výši 24 006,40 Kč za J. K., jakož i k uspokojení nákladů řízení o zřízení soudcovského zástavního práva a řízení o nařízení soudního prodeje zástavy. Soudcovské zástavní právo bylo k zajištění těchto pohledávek zřízeno ke dni 12. 7. 2016 v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. .

2. Okresním soudem v Chrudimi byl dne 7. 2. 2018 pověřen vedením exekuce soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš se sídlem exekutorského úřadu v Chrudimi, jenž následně předložil exekučnímu soudu návrh povinného na zastavení exekuce.

3. Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. -128, exekuci zastavil (výrok I), rozhodl o povinnosti oprávněného uhradit povinnému náklady řízení ve výši 18 549 Kč (výrok II) a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok III).

4. K odvolání oprávněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. -159, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 12 366,20 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu). Zdůraznil, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo zástavní právo. Povinný proto správně využil návrhu na zastavení exekuce coby účinné obrany proti provedení exekuce, neboť mu nenáležela procesní obrana vyloučením postižených nemovitých věcí z exekuce, jež se týká třetích osob, odlišných od účastníků exekučního řízení. V rámci této obrany zůstalo povinnému zachováno vše, co nemohl uplatnit v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy. Ačkoliv byly splněny předpoklady pro zřízení soudcovského zástavního práva ke dni 12. 7. 2016, účinky vkladu vlastnického práva povinného k exekucí postiženým nemovitostem nastaly „v době před zahájením tohoto řízení, tj. dne 22. 6. 2016“. Toto vlastnické právo povinného k nemovitostem představuje právo nepřipouštějící exekuci prodejem zástavy. Námitku věci pravomocně rozhodnuté neshledal odvolací soud důvodnou, neboť v řízení o excindační žalobě šlo o jinou (nepřípadnou) procesní obranu.

5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, směřující proti oběma jeho výrokům. První dovolací důvod spatřuje v tom, že odvolací soud pominul rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce samotného charakteru smluvního převodu vlastnictví k nemovitostem, který je dvoufázový, a rozlišuje se právní důvod a právní způsob nabytí vlastnického práva. V druhém dovolacím důvodu oprávněný namítá, že povinný se může domáhat toliko vyloučení postižených nemovitých věcí z exekuce, a teprve kdyby byl v tomto řízení úspěšný, došlo by k zastavení exekuce; povinný excindační žalobu podal, ale byl s ní neúspěšný. Podle dovolatele tak odvolací soud nerespektoval právní názor vyjádřený v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. . Rozpor s druhým z uvedených usnesení vidí dovolatel i tom, že odvolací soud neshledal důvodnou námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, kterou představovalo pravomocné zamítnutí návrhu na vyloučení věcí z exekuce ve vztahu k návrhu na zastavení exekuce. Nakonec dovolatel namítá, že „v daném exekučním řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, v důsledku kterých by po vydání rozhodnutí, které je podkladem pro nařízení exekuce, mělo či mohlo zaniknout právo tímto rozhodnutím přiznané.“ Oprávněný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby napadené usnesení změnil tak, že návrh na zastavení exekuce bude zamítnut.

6. Povinný navrhl zamítnutí dovolání oprávněného. Oprávněný podle jeho názoru chybně dovozuje, že jedinou obranou povinného by v posuzovaném případě měla být žaloba o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. O takové žalobě již bylo rozhodnuto se závěrem, že správným způsobem obrany povinného je návrh na zastavení exekuce, nikoliv vylučovací žaloba. Argumentuje-li oprávněný, že ustanovení je možno aplikovat pouze pro odstranění zjevné nespravedlnosti, pak právě o takový případ se v posuzované věci jedná, neboť povinný uzavřel kupní smlouvu na nezatížené nemovitosti, přičemž ke zřízení zástavního práva došlo až po uzavření smlouvy a po podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání oprávněného podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

10. V části, v níž dovolání směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání oprávněného přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného v uvedené části podle ustanovení odmítl.

11. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka „dvoufázovosti“ převodu vlastnictví k nemovitým věcem, kdy se rozlišuje právní důvod a právní způsob převodu vlastnictví, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí. Odvolací soud „dvoufázovost“ převodu vlastnictví k nemovitým věcem nijak nezpochybňoval, podstatnou pro jeho rozhodnutí byla jiná skutečnost, totiž že účinky vkladu vlastnického práva nastaly přede dnem zahájení řízení o zřízení soudcovského zástavního práva.

12. Rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo ani na řešení otázky, že „v daném exekučním řízení … nevyšly najevo žádné skutečnosti, v důsledku kterých by po vydání rozhodnutí, které je podkladem pro nařízení exekuce, mělo či mohlo zaniknout právo tímto rozhodnutím přiznané“. Odvolací soud totiž „vázanost exekučním titulem“ nezpochybnil, neboť o zastavení exekuce rozhodl z jiných důvodů (viz bod 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

13. V projednávané věci byl usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 7. 2016, č. j. -25, proti J. K. (proti němuž má oprávněný exekuční titul představovaný vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 10. 2015, č. j. -97, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. -101, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2016, č. j. -132, znějící na zaplacení 326 234 Kč s příslušenstvím) nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitých věcech; soudcovské zástavní právo bylo zřízeno ke dni 12. 7. 2016. V. F. (povinný v nyní posuzované věci) uzavřel s J. K. kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitých věcí dne 22. 6. 2016 a dne 13. 7. 2016 došlo k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele, ovšem s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 22. 6. 2016. Povinný podal žalobu na vyloučení předmětných nemovitých věcí z (této) exekuce, ale s žalobou nebyl úspěšný; podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 7. 2019, č. j. -148, z důvodu, že musí využít speciální úpravu návrhu na zastavení exekuce, nikoliv procesní žalobu o vyloučení věcí z exekuce.

14. Za tohoto stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu jednak na vyřešení otázky, zda pravomocné rozhodnutí o žalobě povinného na vyloučení majetku z exekuce prováděné prodejem nemovité věci představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o stejně odůvodněném návrhu téhož povinného na zastavení téže exekuce, a jednak na vyřešení otázky, zda povinný se může úspěšně domáhat přímo zastavení exekuce, nařízené na základě usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, z důvodu, že nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem s účinky předcházejícími vzniku soudcovského zástavního práva, nebo zda se může domáhat toliko vyloučení postižených nemovitých věcí z exekuce. Protože tyto otázky procesního práva nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání oprávněného je podle ustanovení přípustné.

15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

16. Podle ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“) nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení .

17. Podle ustanovení kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

18. Podle ustanovení jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

19. Ve smyslu ustanovení jde o stejnou věc tehdy,jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.

20. Rozhodovací praxe obecných soudů je ustálena v závěru, podle kterého tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

21. V posuzované věci podal povinný vylučovací žalobu (na vyloučení majetku z exekuce prováděné prodejem předmětných nemovitých věcí) i návrh na zastavení exekuce sice na základě shodných skutkových tvrzení a v řízení mezi totožnými osobami (zároveň je při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté nevýznamné, že vylučovací žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace povinného), avšak podstatné je to, že u obou řízení se lišil předmět řízení v tom, co bylo návrhem požadováno (vyloučení věci z exekuce oproti zastavení této exekuce). Nemohlo se proto jednat o tutéž věc. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2019 Sb. rozh. obč., neboť v tam vedené věci posuzoval dovolací soud specifickou situaci, „kdy jeden procesní postup a jeho instituty jsou nahrazovány jiným procesním postupem a instituty, které směřují k témuž cíli“ (pozn.: změnou procesních předpisů došlo k nahrazení návrhu manžela povinného na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí).

22. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v řešení otázky překážky věci pravomocně rozhodnuté správné.

23. Z hlediska druhé právní otázky je významné, že v posuzované věci se jedná o druhou fázi soudního prodeje zástavy. Skutečnost, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy zkoumá soud pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních až 200za ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sb. rozh. obč.), neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například a ex. řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení ; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. Též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. , nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. ).

24. Dále je významné, že zástavní právo vzniklo jako soudcovské zástavní právo. Ve vztahu k řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. , uveřejněné pod č. 55/2001 Sb. rozh. obč.) ustálena v závěru, že předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného ( ), soud posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení, tj. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí u soudu. Změny ve vlastnictví nemovitosti, které nastanou po zahájení řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné. Převede-li povinný nemovitost smluvně na jiného a vzniknou-li na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu jeho právní účinky v době před podáním návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, je předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného ( ), splněn tehdy, dojde-li k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí. Uvedený právní názor má své opodstatnění jen při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Není jím dotčeno ani právo nabyvatele nemovitosti domáhat se jejího vyloučení z výkonu rozhodnutí ( ), ani právo oprávněného domáhat se neplatnosti smlouvy, kterou povinný převedl své spoluvlastnické právo (jsou-li tu důvody, pro které je podle zákona smlouva neplatná), popřípadě odporovat uvedené smlouvě. Bude-li žalobě na vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí pravomocně vyhověno a dojde-li z tohoto důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí podle , soudcovské zástavní právo od počátku zanikne (srov. ) a nastane tedy stejný právní stav, jako kdyby na nemovitosti soudcovské zástavní právo nikdy nebylo zřízeno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. ).

25. Dovolací soud se ve své rozhodovací praxi již (při výkladu pojmu pozdějšího vlastníka pro účely ustanovení ) věnoval posouzení situace, že byl pravomocně nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, jehož pořadí se řídí dnem podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, avšak s účinky předcházející tomuto dni byl proveden vklad vlastnického práva jiné osoby, byť o vkladu vlastnického práva bylo katastrálním úřadem rozhodnuto až po datu podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. V usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že „není důvod lišit mezi zastavenou (soudcovským zástavním právem) cizí věcí ‚vůbec‘ a tou ‚cizí‘ věcí, jejíž vlastnictví sice povinnému z titulu původně svědčilo, ale která již před zahájením řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (tj. před jeho vznikem) byla převedena na třetí osobu (resp. tehdy nastaly účinky vkladu do katastru nemovitostí). Tato třetí osoba není ani vlastníkem pozdějším, nýbrž ‚dřívějším‘, a její nemovitost byla (bez ohledu na to, že případně byly splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva ve smyslu závěrů zmiňovaného judikátu R 55/2001) zastavena jako (vůči povinnému) věc cizí.“ Dovolací soud shledal účelné a praktické, aby třetí osoba mohla dosáhnout zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci, aniž by musela nejprve dosáhnout odstranění zástavního práva v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (vylučovací žalobou a návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva).

26. Ze shora uvedeného pro nyní posuzovanou věc vyplývá, že osoba, která nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem s účinky předcházejícími okamžiku vzniku soudcovského zástavního práva, může jednak podat vylučovací žalobu (v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) a následný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, a po tomto odstranění zástavního práva může podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí. Se zřetelem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení (srov. ) a hledisko účelnosti (vyjádřené např. ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 9. 2005, sp. zn. ) dovolací soud dále uzavírá, že tato osoba může postupovat i tak, že podá přímo návrh na zastavení exekuce prováděné prodejem předmětných nemovitých věcí z důvodu podle ustanovení a ex. řádu, přičemž tímto postupem nedojde ke zkrácení procesních práv, neboť řízení o zastavení exekuce se vede mezi stejnými účastníky (jako řízení o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) a je posuzován stejný okruh rozhodných skutečností. Důvodem, pro který nelze rozhodnutí vykonat, je vlastnické právo této osoby, jež je nabyla s účinky předcházejícími vzniku soudcovského zástavního práva.

27. Protože usnesení odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného– z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení , a b) a a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle ustanovení zamítl.

28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť povinný byl v dovolacím řízení plně úspěšný a oprávněný je proto povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

29. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. ]; tomu odpovídá paušální sazba ve výši 10 582,50 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly povinnému náklady spočívající v paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. , ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce povinného, advokát JUDr. Tomáš Plavec, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které povinnému vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 285,30 Kč ( , věta druhá ).

30. Oprávněný je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 13 167,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Plavce, který povinného v dovolacím řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci usnesení ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 11. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu