Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3265/2022

28 Cdo 3265/2022-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci posuzované Š. Z., omezené ve svéprávnosti, narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1175/48, za účasti opatrovníka statutárního města Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, identifikační číslo osoby: 00081531, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání posuzované Š. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022, č. j. -297, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. -223, rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované Š. Z. (výrok I.), zastavil řízení o navrácení svéprávnosti a určení osoby podpůrce (výroky II. a III.), opatrovníkem omezené ve svéprávnosti opětovně stanovil statutární město Ústí nad Labem (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V., VI., VII. a IX.). Současně změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2016, č. j. -130 (výrok VIII.).

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 6. 2020, č. j. -249, odmítl odvolání podané omezenou ve svéprávnosti (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Zmíněné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla posuzovaná Š. Z. žalobou pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 6. 2021, č. j. -284, zamítl (výrok I.), přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání posuzované Š. Z. usnesením ze dne 20. 1. 2022, č. j. -297, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2019, č. j. -223, se posuzovaná Š. Z. i její procesní opatrovník V. C. a a hmotněprávní opatrovník statutární město Ústí nad Labem vzdali práva na odvolání. Konstatoval, že posuzovaná se osobně účastnila jednání soudu, při jednání byla vyslechnuta a měla možnost komunikovat se svým procesním opatrovníkem, jenž je coby advokát schopen profesionálně hájit její práva a zájmy v řízení. Neshledal přitom ve vztahu k úkonu vzdání se odvolání zjevný konflikt mezi posuzovanou a jejím procesním opatrovníkem nebo mezi procesním a hmotněprávním opatrovníkem. Uzavřel proto, že odvolání podané posuzovanou proti výše uvedenému rozsudku ze dne 23. 9. 2019 bylo namístě v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), odmítnout pro jeho nepřípustnost, a tudíž žalobě pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2020, č. j. -249, nevyhověl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala posuzovaná Š. Z. dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, neboť dle názoru dovolatelky dosavadní judikatura Nejvyššího soudu nevymezila povinnosti, jež z hlediska zajištění účinného přístupu člověka s mentálním postižením ke spravedlnosti tíží soud. Domnívá se, že judikatorní praxe se nevyjádřila k otázce postupu obecných soudů, dojde-li k rozkolu v projevu vůle mezi zastoupeným člověkem a procesním opatrovníkem. Podotkla, že Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. (dále „Úmluva“), klade důraz na vůli a preference osob s postižením a na jejich rozhodování tzv. podporované, přičemž procesní opatrovnictví dle čl. 13 Úmluvy nezajišťuje osobě s postižením rovné postavení s dalšími účastníky řízení, jelikož se jedná o Úmluvou neupřednostňovanou formu zástupného rozhodování. Má za to, že odvolací soud posoudil úkon vzdání se odvolání Š. Z. formálně, neboť se nezabýval tím, zda bylo řízení, včetně sporného procesního úkonu, pro posuzovanou srozumitelné. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2020, č. j. -249, pro zmatečnost zrušuje, popřípadě aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Veřejný opatrovník posuzované, statutární město Ústí nad Labem, sdělil, že předmětné písemné odvolání vzniklo bez jeho vědomí. Uvedl, že rozhodnutí, zda bylo soudní jednání stiženo zmatečností, ponechá na úvaze soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání posuzované Š. Z. přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, jakož i (s účinností od 1. 1. 2013) pravomocná usnesení odvolacího soudu, kterými byla potvrzena nebo změněna usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 16/1998 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. ; uvedená usnesení – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že soudem ustanovený zástupce z řad advokátů je oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení učinit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem řízení výslovně zmocněn. Vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení nemají. Skutečnost, že takový zástupce případně nerespektoval vnitřní pokyny zmocnitele, může být toliko základem odpovědnostního vztahu mezi ním a zmocnitelem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. ). Vzhledem k ustanovení je tedy třeba na ustanoveného zástupce (advokáta) pohlížet jako na advokáta s plnou mocí (srovnej přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. označené nálezy, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Současně stále platí, že soud poskytuje poučení účastníkům též o jiných jejich procesních právech a povinnostech (tedy nejde-li o poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů podle ustanovení až 3 , jež se má dostat každému) tehdy, není-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (srovnej či přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ).

Účastní-li se soudního řízení osoba se zdravotním postižením – podobně jako jiná osoba náležející do skupiny zranitelných osob (děti, cizinci atd.) – a to zejména pokud se v řízení jedná o její práva či povinnosti, jsou obecné soudy povinny zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení. Přitom je třeba samozřejmě přihlížet k charakteru postižení konkrétní dotčené osoby a podle toho přijmout případná kompenzační opatření. V případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek zjevně přidržel, jestliže se zřetelem ke konkrétním poměrům projednávané věci dovodil, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2020, č. j. -249, není stiženo zmatečností. Názor odvolacího soudu, že důsledkem skutečnosti, že odvolání bylo podáno účastnicí, jež vzdáním se práva odvolání ztratila právo odvolat se proti napadenému usnesení, může být jen odmítnutí odvolání, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, nelze pokládat za nikterak nepřiměřený. Zpochybňuje-li posuzovaná Š. Z. svoji skutečnou vůli vzdát se odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2019, č. j. -223, sluší se uvést, že z obsahu spisu se nepodávají žádné okolnosti, jež by mohly zakládat úvahy o rozporu úkonů učiněných ustanoveným zástupcem s vůlí a zájmy posuzované, popřípadě o excesu při výkonu funkce opatrovníka (advokáta). Tvrdí-li dovolatelka, že v průběhu celého řízení usilovala o navrácení svéprávnosti v plném rozsahu a za jediné vybočení z jejího konstantního postoje lze označit vzdání se práva na odvolání dne 23. 9. 2019, kdy podlehla „tíži okamžiku“, sluší se uvést následující. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2019, č. j. -223, reagoval na znalecký posudek, jenž připouštěl, aby posuzovaná volně disponovala s vyšší finanční částkou, čehož se posuzovaná taktéž domáhala. Lze tak považovat za opodstatněné, upustila-li posuzovaná – na radu procesního opatrovníka V. C. – od svého požadavku navrátit svéprávnost v plném rozsahu a spokojila-li se s toliko s upraveným (zmenšeným) rozsahem omezení ve svéprávnosti. K výtce dovolatelky o nedostatečné informovanosti posuzované stran procesního úkonu vzdání se odvolání V. C., je vhodné vyzdvihnout nejen dovolatelkou nijak nerozporovanou možnost s procesním opatrovníkem v průběhu jednání před soudem prvního stupně komunikovat, nýbrž také podání ze dne 3. 2. 2020, v němž ustanovený opatrovník sdělil, že posuzovaná byla řádně informována a jednala na základě své vůle. Pokud dovolatelka namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, zda pro posuzovanou byl průběh soudního řízení i procesní úkon vzdání se odvolání srozumitelný, je třeba akcentovat, že posuzovaná byla po celou dobu řízení zastoupena osobou znalou práva (advokátem), což znamená, že soud mohl poučit či upozornit namísto posuzované jejího zástupce, a to s důsledky jako kdyby poučil nebo upozornil samotného účastníka (k tomu srovnej ( ), přičemž v přítomné věci není ani zjevné, že by posuzovaná, jež byla jednání týkajícího se jejích ústavně garantovaných základních práv a svobod přítomna, nerozuměla obsahu tohoto jednání, respektive že by jí význam onoho jednání a procesního úkonu vzdání se odvolání nikdo nezprostředkoval. Přehlédnout rovněž nelze, že práva odvolání se kromě posuzované vzdal i její procesní opatrovník V. C., jakož i hmotněprávní opatrovník statutární město Ústí nad Labem, což všichni stvrdili svými podpisy v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. 9. 2019.

Jelikož dovolání posuzované Š. Z. není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 11. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.předseda senátu