Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1021/15

Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Rujbrové, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, AK Hartman & Paulus Legal, se sídlem Brno, Veveří 456/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2015 č. j. -425 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012 č. j. -328, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, JUDr. Eva Rujbrová, advokátka [dále též jen "žalovaná 1)" případně "stěžovatelka"] navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena základní práva dle , , a d (dále jen " "), a tato rozhodnutí, vydaná v řízení o 816 626 Kč, s přísl. a o 200 000 Kč s přísl., zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně A) Agneta Kempe a B) Irena Hercíková se domáhaly náhrady škody vzniklé v důsledku jednání žalované 1) a žalované 2) CONTRACT REAL, s. r. o., se sídlem v Brně, která žalobkyním jako zprostředkovatel nabídla ke koupi nemovitost, ačkoliv dispozice s ní byla vyloučena z důvodu nařízení exekuce. Odpovědnost žalované 1) žalobkyně dovozovaly z porušení povinnosti advokáta při výkonu advokacie a z porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., neboť žalovaná 1) jako advokátka sepsala návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, podle níž žalobkyně plnily, přestože byla informována o nařízené exekuci, a žalobkyně na tuto skutečnost nijak neupozornila. Ve věci bylo rozhodováno civilními soudy vícekrát.

Dne 25. 11. 2010 rozsudkem č. j. -254 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu žalobkyň A) a B) proti žalovaným 1) a 2), a žalobkyně zavázal k náhradě nákladů řízení oběma žalovaným.

Dne 13. 6. 2012 rozsudkem č. j. -328 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyň mimo jiné rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 11. 2010 č. j. -254 změnil tak, že obě žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni A) částku 816 626 Kč s přísl. do zaplacení, a žalobkyni B) částku 200 000 Kč s přísl. do zaplacení (výrok I), rozsudek nalézacího soudu ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně A) v rozsahu částky 56 357 Kč s přísl. potvrdil (výrok II), druhé žalované uložil povinnost zaplatit první žalované ve stanovené lhůtě k rukám advokátky náklady zmařeného jednání ve výši 15 504 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

Dne 15. 1. 2015 rozsudkem č. j. -425 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. -328 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem obecných soudů byla porušena základní práva na spravedlivý proces, na vlastnictví a na podnikání.

Porušení práva na spravedlivý proces dle a d (dále jen " ") stěžovatelka spatřovala především v nedostatečném odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Odvolací soud i dovolací soud prý dostatečně neuvedly, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že stěžovatelka kupující dostatečně neinformovala a na základě jakých důkazů dospěly k tomu, že stěžovatelka odpovídá za škodu v plné výši, tedy bez jakéhokoliv spoluzavinění kupujících. Obecné soudy se nevypořádaly s jejím tvrzením, že kupujícím nabídla možnost úschovy a nedoporučovala jim dohodnutý způsob prodeje a poučila je o možných následcích nařízeného exekučního řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu označila za překvapivé a dovolacímu soudu vytkla, že na pochybení odvolacího soudu navázal, ale opět neuvedl, na základě jakých důkazů měl posuzovaný skutkový stav za prokázaný. Odvolací ani dovolací soud se nevypořádaly s tvrzeními kupujících o jejich spoluzavinění, odvolací soud při dokazování svědeckými výpověďmi postupoval v příkrém rozporu s ustanovením , což svědčí o jeho naprosté libovůli.

Podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími bylo také protiústavně omezeno její právo vlastnit majetek dle y, neboť došlo ke zmenšení jejího majetku v rozporu s právními předpisy. Došlo prý též k porušení práva na svobodné podnikání dle y.

Stěžovatelka shrnula, že porušení základních práv a svobod spatřuje především v

* porušení povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí dle ,

* porušení povinnosti odvolacího soudu znovu provést důkazy v případě, kdy má za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému závěru dle ustanovení ,

* překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu bez toho, aby byla stěžovatelka poučena ve smyslu ustanovení ,

* nezohlednění spoluzavinění kupujících i přesto, že jej samy ve svých vyjádřeních uváděly a tuto skutečnost lze tak považovat za nespornou,

* nezohlednění zásady neznalost práva neomlouvá a právo přeje bdělým při hodnocení jednání kupujících,

* absenci vypořádání se s tvrzenými příčinami způsobené škody a stanovení jejich podílu na způsobené škodě,

* extenzívní aplikaci prevenční povinnosti na činnost advokáta.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to především nedostatečným odůvodněním svých rozhodnutí a nevypořádáním se se všemi jejími argumenty; rozhodnutí odvolacího soudu dle stěžovatelky porušilo právo na spravedlivý proces svou překvapivostí. Dále stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle y, a porušení základního práva podnikat dle y.

K tvrzení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že součástí spravedlivého procesu je i požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu shora uvedené principy naplňují a naopak konstatuje, že tato rozhodnutí jsou přehledně v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládají. Odvolací soud se v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi zákonem stanovenými předpoklady odpovědnosti stěžovatelky a druhé žalované za způsobenou škodu.

Tvrzení o překvapivosti, resp. nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka uplatnila již v dovolání, a dovolací se s ním dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako s námitkami stěžovatelky zpochybňujícími skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel.

Ústavní soud připouští, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základního práva vlastnit majetek dle y, jemuž odpovídá právo na pokojné užívání majetku zaručené v Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jelikož však k tomuto zásahu došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu, nelze tento zásah označit za protiústavní, neboť jde o zásah ospravedlněný z hlediska dalších ustanovení citovaných článků y a Úmluvy, tj. provedený ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", při respektování "spravedlivá rovnováhy" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.

Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva podnikat dle y, postrádající jakoukoliv ústavně relevantní argumentaci.

Ústavní soud v projednávaném případě opakuje, že soudy rozhodující ve věci stěžovatelky svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu, zakotvených v hlavě páté y proces vedený před nalézacím a odvolacím soudem měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na jehož základě obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyněmi uplatněný majetkový nárok byl důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěl odvolací a dovolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena, neboť je zjevné, že nezávislé soudní řešení občanskoprávních sporů téměř vždy vyústí do situace, v níž pouze jedna ze soudících se stran je stranou vítěznou.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu