Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
1815BEF95113852DC125892A001EAE84.html
HTML · 17.37 KB
No categories available
30 Cdo 3145/2022
30 Cdo 3145/2022-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce R. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy včetně omluvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 203/2020 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 72 Co 433/2021 -152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 23 C 203/2020 -117, zamítl žalobu o poskytnutí omluvy i o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jejím majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb. , o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. , a to z důvodu působení žalobce jako neuvolněného místostarosty obce Jabloňany v blíže neurčeném období, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen „předmětný nález Ústavního soudu“), jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním (posléze doplněným), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, odmítl.
Žalobce v dovolání vymezil několik právních otázek, které podle něho dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, představuje nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk “), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobkyně může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobo d, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina “). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací § 13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem zrušeným (od 1. 1. 2021) § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk , neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listin y, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listin y a dále právní úpravou OdpŠk , v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 OdpŠk , je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.
Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší (zde lze poukázat i na § 13 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník ). Odvolací soud tedy věc posoudil zcela v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu