Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 317/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Záběhlická 3262/88a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. -65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014 č. j. -50 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2013 č. j. -31 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 9. 2013 č. j. -31 zamítl žalobu, kterou stěžovatel jako žalobce navrhl, aby byla Ministerstvu pro místní rozvoj jako žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 500 000 Kč, a to z titulu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jako náhradu škody a nemateriální újmy způsobených v důsledku vydání stavebního povolení Úřadu městské části Praha 7 ze dne 12. 9. 2011 č. j. MČ P7 032451/2011/OVT/VAV/01 1552_Hol.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2014 č. j. -50 k odvolání stěžovatele rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2013 potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2014 č.j. -65 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014.

3. Stavební povolení ze dne 12. 9. 2011 bylo vydáno na návrh společenství vlastníků jednotek domu, v němž stěžovatel vlastní bytovou jednotku (Společenství vlastníků jednotek X, dále jen "společenství vlastníků"), a týkalo se zateplení domu a výměny oken; s těmito úpravami stěžovatel nesouhlasil a neumožnil ani přístup do bytu za účelem realizace výměny. Nová okna následně byla stavební firmou předsazena před okna stávající, která byla ponechána na svém místě, čímž bylo podle tvrzení stěžovatele znemožněno větrání a snížena hodnota bytu. Obvodní soud označil v odůvodnění rozsudku za příčinu nastalého stavu jednání stavebníka s případným spoluzaviněním stěžovatele, nikoli postup stavebního úřadu, pročež nemohla být dána ani odpovědnost žalovaného podle ; městský soud se s takto provedeným hodnocením věci ztotožnil.

4. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2013 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 30. 1. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítal porušení , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které spatřuje v tom, že se Nejvyšší soud odmítl meritorně vypořádat s dovolací námitkou, zda se v intencích lze domáhat náhrady škody způsobené jednáním státního orgánu, jímž je ve svém důsledku schvalován trestný čin.

II. Posouzení ústavní stížnosti

5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu .

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

7. V návaznosti na spory stěžovatele se společenstvím vlastníků se stěžovatel v minulosti opakovaně obrátil na Ústavní soud; tato řízení souvisela jednak s předmětnou výměnou oken, jednak s pohledávkami společenství za stěžovatelem z titulu dlužných příspěvků do fondu oprav, záloh na služby a dalších souvisejících plateb. Ústavní stížnosti stěžovatele v těchto věcech byly odmítnuty usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015

sp. zn.

, usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014

sp. zn.

, usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014

sp. zn.

a usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012

sp. zn.

.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v projednávané věci nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti. Při posouzení ústavní stížnosti přihlédl k tomu, že petit ústavní stížnosti sice formálně směřuje proti rozhodnutím obecných soudů všech stupňů, co do uplatněných tvrzení ovšem stěžovatel obsahově brojí výhradně proti odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, a to navíc pouze v té části, kterou bylo reagováno na dovolací námitku stěžovatele týkající se vztahu (vzájemného provázání) a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), konkrétně jeho a . Ústavní soud proto zaměřil svoji pozornost zejména na tento aspekt rozhodovacího procesu obecných soudů v projednávané věci.

10. Nejvyšší soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 26. 11. 2014 odmítl pro nepřípustnost podle věta první ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů.

11. Usnesení Nejvyššího soudu zejména obstojí při poměřování judikaturou Ústavního soudu reagující na místy přepjatě formalistickou praxi Nejvyššího soudu při posuzování náležitostí dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014

sp. zn.

nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2014

sp. zn.

a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014

sp. zn.

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014

sp. zn.

, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Nejvyšší soud se s námitkou kolize a relevantními ustanoveními vypořádal konstatováním, že se nejedná o otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Ústavní soud podotýká, že se sice jedná o odůvodnění velmi stručné, toto je nicméně z pohledu ústavněprávních požadavků na rozhodovací činnost obecných soudů a v kontextu skutkového pozadí věci a jejího právního hodnocení obecnými soudy nižších stupňů třeba označit za dostačující.

13. Jak obvodní soud, tak i městský soud - vycházeje z tvrzení stěžovatele uplatněných v průběhu řízení - pojali za jádro odůvodnění svých rozhodnutí (výhradně) aplikaci na projednávanou věc; vyslovily, že stěžovatelem tvrzený škodní následek byl způsoben jednáním stavebníka za přičinění samotného stěžovatele, nikoli postupem stavebního úřadu, který vydal předmětné stavební povolení ze dne 12. 9. 2011, sloužící za podklad sporné výměny oken. Pokud stěžovatel - vykročiv mimo soukromoprávní rámec řízení před prvostupňovým i odvolacím soudem - v dovolání nově akcentoval případné trestněprávní konsekvence věci, lze i stručné vypořádání této námitky Nejvyšším soudem spočívající v prostém odkazu na mimoběžnost této námitky s meritem věci akceptovat jako souladné s ústavněprávními mantinely jeho rozhodovací činnosti.

III. Závěr

14. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků výrokem I. odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu