Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1765/2021

29 Cdo 1765/2021-266

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) I. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, a 2) E. T., narozené XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. -229, takto:

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 8. dubna 2019, č. j. -15, uložil žalovaným (I. T. a E. T.) zaplatit žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 619.650 Kč s 6% úrokem od 13. března 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.065 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 57.899,60 Kč.

2. Rozsudkem ze dne 24. června 2019, č. j. -127, Krajský soud v Plzni k námitkám žalovaných ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů námitkového řízení částku 67.034 Kč (výrok II.).

3. Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 20. ledna 2021, č. j. -229, potvrdil (ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným) rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28.967,40 Kč (druhý výrok).

4. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

[1] Dne 16. února 2016 uzavřeli žalobce (jako věřitel) a první žalovaný (jako dlužník) smlouvu o půjčce č. 8361401 (dále též jen „smlouva o půjčce“), kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 170.000 Kč, která je účelově vázána na financování zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 836/14, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 836/14 a smlouvy příkazní č. 836/14 uzavřené dne 12. listopadu 2014 mezi prvním žalovaným a společností E. s. (dále jen „společnost E“), na jejímž základě provádí společnost E pro prvního žalovaného přípravné projektové práce a inženýrské činnosti k výstavbě jeho rodinného domu. Smluvní strany se dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti E), a to do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Dlužník se zavázal splatit věřiteli půjčku nejpozději do 18. dubna 2016; pro případ prodlení s vrácením půjčky se účastníci dohodli na povinnosti dlužníka zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny dlužné půjčky až do úplného zaplacení.

[2] K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavil dlužník dne 16. února 2016 (mimo jiné) blankosměnku s doložkou nikoli na řad žalobce splatnou ve XY a současně se s žalobcem dohodl na podmínkách, za nichž mu vznikne právo vyplnit blankosměnku v údajích data splatnosti a směnečné sumy. Žalobce následně doplnil do blankosměnky datum splatnosti (12. března 2019) a částku směnečné sumy (619.650 Kč), sestávající z částky 170.000 Kč (jistina půjčky) a z částky 449.650 Kč (vyúčtovaná smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z nesplacené jistiny). Druhá žalovaná převzala za zaplacení směnky směnečné rukojemství.

[3] Dne 20. května 2016 uzavřel první žalovaný (jako objednatel) se společností E (jako zhotovitelem) smlouvu o dílo č. 836/14 (dále též jen „smlouva o dílo“), v níž se zhotovitel zavázal provést stavbu rodinného domu podle projektové dokumentace, jež je součástí smlouvy, a to na pozemku ve smlouvě blíže označeném. Za provedené dílo se objednatel zavázal zaplatit zhotoviteli cenu díla ve výši 3.306.354 Kč. Ve smlouvě účastníci dále uvedli, že před jejím podpisem zaplatil objednatel zálohu ve výši 170.000 Kč, která bude vyúčtována ve splátce, která je splatná po předání díla a odstranění vad.

[4] Jednatelem žalobce i společnosti E, jakož i předsedou představenstva společnosti E. s. r., která je společníkem žalobce i společnosti E, je D. M.

[5] Žalovaní založili svoji procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu (mimo jiné) na námitkách, podle nichž: a) je sporná směnka neplatná, když byla v rozporu s ustanovením , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ “), vystavena k zajištění pohledávky ze spotřebitelského úvěru, b) blankosměnka byla nesprávně vyplněna, neboť účel, pro který měla být půjčka poskytnuta, odpadl (k dokončení díla dle uzavřené smlouvy o dílo nikdy nedošlo, první žalovaný dokonce ani nenabyl vlastnické právo k označenému pozemku), a c) ujednání o smluvní pokutě je nicotné, eventuálně neplatné.

5. Na tomto základě odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k následujícím závěrům:

[1] Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, je platnou směnkou vlastní obsahující veškeré náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. , zákona směnečného a šekového (dále jen „ “).

[2] Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení , (dále jen „o. z.“), když ji uzavřeli na straně věřitele žalobce jako podnikatel a na straně dlužníka první žalovaný jako spotřebitel; nejde však o smlouvu uzavřenou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť smlouva neobsahovala ujednání o zaplacení úroků či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků [ zákona o spotřebitelském úvěru]. Současně nejde ani o smlouvu o zápůjčce ( o. z.), nýbrž o smlouvu inominátní podle ustanovení o. z.

[3] Smlouva o půjčce neobsahuje žádná ujednání, která by v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele představovala zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků, která by vykazovala znaky zneužívající klauzule.

6. Vzhledem k tomu, že se prvnímu žalovanému prostřednictvím včas uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, odvolací soud potvrdil (ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným) rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, případně by vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.

8. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že na smlouvu o půjčce nelze nahlížet jako na smlouvu, v níž by nebyly sjednány úroky či úplata za poskytnutí finančních prostředků. Se zřetelem k ujednání smluvních stran o smluvní pokutě a při uceleném nahlížení „na žalobcem poskytnutou částku v poměru k částce žalobcem následně vymáhané“ je na místě dospět k závěru, že na předmětnou půjčku se uplatní regulace obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru a směnka je podle ustanovení § 18 odst. 1 tohoto zákona neplatná. V této souvislosti též uvedl, že dovolateli bylo přislíbeno, že poskytnutá půjčka bude uhrazena z hypotéky, kterou zařídí společnost E. Na přímou personální a majetkovou propojenost žalobce s tímto subjektem opakovaně v řízení poukazoval. Jestliže se tak nestalo a půjčka tímto způsobem splacena nebyla, nemohou dodatečné náklady představovat smluvní pokutu, která by měla mít sankční povahu. Ujednání o smluvní pokutě tak v poměrech dané věci mělo plnit jiný účel, a sice zajistit žalobci zisk z půjčkou přenechaných finančních prostředků dovolateli.

9. Podle dovolatele správným není ani závěr odvolacího soudu, že vyúčtovaná smluvní pokuta je přiměřená. Ujednání o smluvní pokutě dovolatel navíc považuje – vzhledem k tomu, že se týká spotřebitelského vztahu – rovněž za nicotné.

10. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

11. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

12. Dovolání prvního žalovaného je přípustné podle ustanovení , když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (co do závěru o povaze uzavřené smlouvy o půjčce), odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud a Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.

13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

14. Podle ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty.

15. Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou uzavřel žalobce (podnikatel ‒ § 420 a násl. o. z.) s prvním žalovaným (spotřebitelem ‒ § 419 o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 a násl. o. z.); ostatně otázka spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi účastníky řízení sporná.

16. Zároveň odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o spotřebitelském úvěru, když se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [k tomu srov. tohoto zákona].

17. Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. , ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. , ze dne 28. března 2022, sp. zn. ), nelze přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál.

18. Nálezem ze dne 19. července 2022, sp. zn. , totiž Ústavní soud zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. května 2021, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání (smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.

19. Přitom nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:

[1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ (ze dne 17. září 2015) byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod 18.).

[2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti E, musela od samého počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše, že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.).

[3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti E), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.).

[4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod 29.).

20. K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. .

21. Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce způsobem, který popsal Ústavní soud ve shora označeném nálezu (s nímž se následně ztotožnil též Nejvyšší soud), nemůže (bez dalšího) obstát ani jeho závěr, že na smlouvu o půjčce se nevztahuje .

22. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

23. V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda je skutkový stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení rozhodných) okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru (a zda lze v takovém případě se zřetelem k zákona o spotřebitelském úvěru použít k jejímu zajištění směnku). Setrvá-li na závěru, že jde o smlouvu, na kterou se nevztahuje , nepřehlédne, že Ústavní soud se v nálezu vyjádřil též ke vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti žalobce se společností E, které považoval za právně významné pro posouzení námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti směnečnému platebnímu rozkazu.

24. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2022

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu