Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1819/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, zastoupené JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -193 ze dne 26. 5. 2015, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na zákonného soudce zaručené d (dále jen " "), a právo na spravedlivý proces dle y, ve spojení s y (dále jen " ") a y.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka v řízení o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , vznesla námitku podjatosti soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Milady Lukáčové, kterou odůvodnila tím, že za nesprávný a v rozporu s judikaturou považuje přípis této soudkyně ze dne 8. 4. 2015, v němž stěžovatelce sdělila, že její žádost o odročení jednání ze dne 7. 4. 2015 nepovažuje za včasnou. Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že označená soudkyně Vrchního soudu v Praze není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. . Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že nejsou dány žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit důvod pochybovat o nepodjatosti uvedené soudkyně, která nemá k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z jejího vyjádření - žádný, z hlediska ustanovení , (dále jen " "), významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejímu vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, když takovým důvodem nejsou ve smyslu okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud rozhodoval v jiném senátu, než byl podle rozvrhu práce účinného v rozhodné době příslušný, neboť senát č. 21 nerozhodoval v té době ve věcech Nd. S odkazem na závěr nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, tvrdí, že uvedeným postupem bylo porušeno její právo na zákonného soudce.

K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu č. 21 Nejvyššího soudu. Poukázala na to, že věc byla Nejvyššímu soudu předložena Vrchním soudem v Praze dne 20. 4. 2015. Odkázala na pravidla pro přidělování pro občanskoprávní a obchodní kolegium obsažená v rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, ve znění ke dni 20. 4. 2015 (dále jen "rozvrh práce"), z nichž mimo jiné vyplývá, že věci Nd se zapisují v pořadí všech senátů podle počtu soudců. Z rozdělení soudců do senátů a působnosti jednotlivých senátů rozvrhu práce na toto období vyplývá, že senát č. 21 rozhoduje mimo jiné "věci určení lhůty k provedení procesního úkonu ( ), a to i ve věcech agendy Nd". Provedla srovnání těchto pravidel s pravidly stanovenými v rozvrhu práce na dobu od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 a vyslovila názor, že do působnosti senátu č. 21 za rozhodné období nepochybně patřilo rovněž rozhodování ve věcech Nd, přičemž zřejmě pouze v důsledku administrativního pochybení byl v rozvrhu práce na dobu od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 v rámci působnosti senátu č. 21 vynechán údaj o tom, že rozhoduje ve věcech Nd. Na podporu svého názoru připomněla i tu část pravidel příslušného rozvrhu práce, v níž je uvedeno, že věci Nd o námitkách vyloučení soudců Nejvyššího soudu vyřizuje senát v rozvrhu práce následující po senátu, jehož soudce se námitka týká, ve složení v pořadí soudců uvedeného v senátu dle rozvrhu práce, přičemž o námitkách týkajících se soudců senátu č. 33 rozhoduje senát č. 21, takže je nepochybné, že do působnosti tohoto senátu patří rovněž rozhodování "ve věcech Nd". Z uvedených důvodů by dle jejího přesvědčení měla být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jediným argumentem stěžovatelky je její tvrzení, že o námitce podjatosti rozhodoval senát Nejvyššího soudu, který k tomu nebyl dle platného rozvrhu práce příslušný, čímž mělo být porušeno její právo na zákonného soudce.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle y i v širším kontextu. Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (viz nález

sp. zn.

ze dne 20. 4. 2011, N 77/61 SbNU 239).

Právě z toho důvodu kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako záruka proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů.

Stěžovatelce je tedy nutno přisvědčit v tom, že právo na zákonného soudce je významným procesním ústavně zaručeným právem. Při tvrzeném porušení práva na zákonného soudce je však nutno posuzovat účel a smysl této ústavní záruky, kterou je zabránění účelovému či svévolnému přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc bez předem daných pravidel. To však v projednávaném případě nenastalo.

Stěžovatelka toliko z údaje v rozvrhu práce, že senát č. 21 rozhoduje mj. věci určení lhůty k provedení procesního úkonu ( ), a to i ve věcech agendy Nd, vyvozuje, že její věc - námitku podjatosti soudkyně vrchního soudu, o níž je v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu rozhodováno v rejstříku Nd (viz příloha č. 2 k rozvrhu práce) - rozhodoval nepříslušný senát. Opomíjí však obecný údaj uvedený v pravidlech pro přidělování pro občanskoprávní a obchodní kolegium (viz strana 33 příslušného rozvrhu práce), podle něhož se věci Nd zapisují v pořadí všech senátů podle počtu soudců. Tomu také odpovídá konkrétní úprava působnosti jednotlivých senátů (č. 22 až č. 33) občanskoprávního a obchodního kolegia obsažená v rozvrhu práce, dle níž tyto senáty bez výjimky rozhodují ve věcech Nd. Pokud tedy v rámci působnosti senátu č. 21 chybí údaj o tom, že rozhoduje ve věcech Nd, resp. tento údaj je zde uveden, ale zřejmě pouze ve vztahu k určení lhůty k provedení procesního úkonu), jedná se o administrativní pochybení, které však nemůže mít za následek porušení tvrzeného práva stěžovatelky na zákonného soudce.

Jednotlivé oddíly rozvrhu práce jakožto souhrnu pravidel pro přidělování soudní agendy a určení složení senátu je nutno interpretovat nikoliv izolovaně, jak činí stěžovatelka, ale ve vzájemných souvislostech. Jestliže tedy z pravidel pro přidělování věcí obsažených v rozvrhu práce vyplývá, že věci Nd se zapisují v pořadí všech senátů, patří dle rozvrhu práce do působnosti senátu č. 21 nepochybně rovněž rozhodování ve věcech Nd. To lze vyvodit i z dalších pravidel obsažených v rozvrhu práce, na něž odkazuje ve svém vyjádření Nejvyšší soud. Bylo-li v posuzované věci postupováno dle uvedených pravidel, nelze to považovat za svévolnou interpretaci rozvrhu práce, resp. za svévolné přiřazení věci senátu, do jehož působnosti rozhodování o námitce podjatosti nespadá.

Ústavní soud tak neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce či další tvrzená práva. Postupoval proto podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu