Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2256/2022

30 Cdo 2256/2022-201

USNESENÍ

J. V.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 20 000 Kč a o poskytnutí omluvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. -161, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, č. j. -128, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy za specifikovaných podmínek a ve specifikovaném znění (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 20 000 Kč (výrok II rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované (výrok III rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. -161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 20 000 Kč a omluvy jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, která zveřejňovala oznámení žalobcem podaná podle zákona o střetu zájmů, a to v období od nástupu žalobce do funkce do listopadu 2020.

Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dovolání, jež podáním dovolacímu soudu doručeným 14. 9. 2022 argumentačně dále rozvinul, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II ), dále jen „ “, jako nepřípustné odmítl.

Dovolání není objektivně přípustné podle v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částky ve výši 20 000 Kč, neboť tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu než nárok na omluvu (minimálně v otázce rozsahu tvrzené újmy) nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.

Dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle , neboť jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ve zbylém rozsahu dovolání rovněž přípustným shledáno nebylo, neboť otázky dovolacímu soudu předložené jako neřešené, byly vyřešeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. , v podmínkách s projednávanou věcí takřka totožných. Zde bylo mimo jiné konstatováno, že: „v období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020 (resp. až do 31. 12. 2020) nebylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci s ohledem na závěry Ústavního soudu v předmětném nálezu oprávněno nepostupovat podle platné a účinné právní úpravy zákona o střetu zájmů a jeho úřední postup (tj. zpřístupnění údajů z registru oznámení politických veřejných funkcionářů bez žádosti prostřednictvím veřejné datované sítě) tedy nelze považovat za postup nesprávný dle o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk). K závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, pak nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem tvrzené přímé aplikovatelnosti a 2, ve spojení s Úmluvy a a 10 y, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen y a dále právní úpravou OdpŠk, v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat. Jak je pak rozebráno výše, při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil. V případě posuzování nároku na odškodnění za zásah orgánu veřejné moci do základních práv jednotlivce je totiž třeba se zabývat v první řadě tím, zda předmětné ustanovení Úmluvy představuje ve vztahu k nároku na odškodnění tzv. self-executing ustanovení, které dostatečně specifikuje práva a povinnosti jednotlivce a jejich aplikovatelnost tedy není třeba zajistit prostřednictvím vnitrostátního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ). Z a 2 Úmluvy však žádný přímý nárok na odškodnění nevyplývá a nárok na odškodnění za porušení těchto článků je tedy v souladu s Úmluvy zajištěn právě y a dále právní úpravou OdpŠk. Stejným způsobem je pak třeba přistupovat i k posuzování a 10 y, ze kterých rovněž žádný přímý nárok na odškodnění neplyne. Žalobce tedy zaměňuje právo na ochranu soukromí jako takové, které se výše popsaným způsobem promítá i do posuzování nároku na zadostiučinění podle právní úpravy OdpŠk, a nárok na odškodnění za zásah do něj, který však z a 2 Úmluvy, ani z a 10 y přímo neplyne. Stejným způsobem k výkladu Úmluvy a y přistupoval i Ústavní soud, který ve vztahu k založení nároku na odškodnění Úmluvou nebo u (mimo jeho ) přiznal přímý účinek Úmluvy (který nárok na náhradu přímo zmiňuje), pokud šlo o nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným odsouzením, resp. nezákonným držením ve vazbě či jiném svobodu omezujícím zařízení před tím, než tato možnost byla prostřednictvím novelizace upravena v OdpŠk (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , a to v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ), a dále ve vztahu k žalobám na náhradu škody vůči státu v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí právní úpravy jednostranného zvyšování nájemného, kde dovodil vůči státu přímý nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, jak je uveden v y (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. ). V obou případech se tedy jednalo o normy, které přímo nárok na náhradu (tedy konkrétní právo jednotlivce) zakládaly, což ale u a 2 Úmluvy a a 10 y splněno není. Přímý nárok na zadostiučinění mimo právní úpravu OdpŠk z nich tedy dovozovat nelze.“

Dovolací soud neshledal žádného důvodu k odchýlení se od závěrů výše uvedeného rozsudku, a to ani na základě doplněné argumentace žalobce.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle , části věty před středníkem, a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle za jeden úkon ve výši 300 Kč [ ve spojení s ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 10. 2022

JUDr. František Ištvánek předseda senátu