Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1872/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Juraj Szentkirályi, zastoupeného prof. JUDr. Karlem Klímou CSc., advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. -50, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, č. j. -42, spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 , kterým se mění , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností ze dne 22. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí i ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "). Zrušení napadených ustanovení zákona se stěžovatel domáhá pro porušení zásady právní jistoty občanů, jejich důvěry v legalitu a koncept legitimního očekávání, plynoucích z principu právního státu zakotveného v y (dále jen " "), a porušení práva na ochranu majetku, které plyne z y. Dále se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává na a 4 y, Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

Z ústavní stížnosti a obsahu k ní připojených listin Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 19. 4. 2011, č. j. 421/3-565V-4/2001-7542, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany - Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 259037/ZD/42, na základě kterého došlo k úpravě výsluhového příspěvku, který stěžovateli náleží.

Podstatou sporu byla zákonnost zdanění výsluhového příspěvku vojáka z povolání srážkovou daní. Městský soud v Praze poukázal na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, který již totožnou problematiku řešil (rozsudek č. j. -23, ze dne 29. 8. 2013). Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že ustanovení , o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, nepředstavovalo překážku pro následné zdanění výsluhových příspěvků přiznaných v době, kdy byly výsluhové náležitosti od daně z příjmu osvobozeny a nejedná se v této souvislosti ani o nepřípustnou retroaktivitu pravou, nýbrž retroaktivitu nepravou, která představuje jedno z možných a přípustných řešení situací vznikajících v souvislosti se změnami právní úpravy. Závěrem odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že neshledal na zavedení zdanění výsluhového příspěvku ničeho protiústavního a nebyly tak ani dány důvody k předložení věci Ústavnímu soudu.

Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že v souvislosti se zdaněním výsluhových příspěvků nelze hovořit o nepřípustné pravé retroaktivitě, nýbrž jde o situaci, kdy právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového, což je považováno za obecně přijímanou a akceptovatelnou tzv. nepravou retroaktivitu. Ve vztahu ke zdanění výsluhových příspěvků nedochází podle odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ani k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele, neboť legitimní očekávání se nemůže vázat k výši vyplaceného příspěvku, která není do budoucna fixována ve výši k datu zániku služebního poměru. Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků a stěžovatel nemohl spoléhat na to, že postupem času zákonodárce výši vypláceného příspěvku nepřehodnotí. Výsluhový příspěvek byl vždy předmětem daně z příjmů, pouze byl po určitou dobu od této daně osvobozen. Nejvyšší správní soud k tomu závěrem v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že ve skutečnosti, že zákonodárce do budoucna odňal určité skupině obyvatel dosavadní nesystémovou výhodu, spočívající v osvobození výsluhových náležitostí od daně, nelze spatřovat protiústavnost.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být zasažen ve svém vlastnickém právu, právu na spravedlivý proces a ve svém legitimním očekávání. Je přesvědčen, že vůči občanu, jenž nabyl v dobré víře nárok na výsluhový příspěvek, mající v době vzniku nároku charakter nezdanitelné dávky kompenzačního charakteru, nelze měnit charakter této kompenzační náhrady tak, že z něj jiný zákon učiní zdanitelný příjem. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nezabývaly podstatou jeho námitek a odkazovaly na nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatel své argumenty v ústavní stížnosti obsáhleji rozvádí.

II.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2013).

Ústavní soud proto především konstatuje, že obdobnou věcí se zabýval již v řízení vedeném pod

sp. zn.

, ve kterém byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti sepsané stejným advokátem. Uvedená totožnost v osobě právního zástupce zřejmě vedla k vadě v obsahu petitu nyní posuzované ústavní stížnosti, neboť je jím navrhováno zrušení soudních rozhodnutí, které však byly předmětem řízení, vedeném pod

sp. zn.

. Ústavní soud proto z hlediska petitu nyní souzené věci vychází z úvodu ústavní stížnosti, kde stěžovatel jako napadená rozhodnutí označuje v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky, které se shodují s kopiemi přiloženými k podané ústavní stížnosti. I v těchto nyní napadených rozhodnutích však soudy uplatnily obdobnou argumentaci, jaká byla obsažena v rozhodnutích napadených ve věci vedené pod

sp. zn.

, ve které Ústavní soud již dříve rozhodl tak, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 8. 2015,

sp. zn.

, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

V nyní projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení

sp. zn.

konstatuje, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatele, neboť mu vysvětlil, že: "... legitimní očekávání se nemůže vztahovat ke konkrétní výši výsluhového příspěvku do budoucna či k jeho výluce ze zdanění. Poukázal na vysokou míru diskrece zákonodárce v oblasti zdaňování a odůvodnění směřující k neporušení zákazu retroaktivity úzce souvisí s argumentací stěžovatele, který se domnívá, že stát zasáhl do svých závazků, které vůči němu má z minulosti" (usnesení ze dne 5. 8. 2015,

sp. zn.

).

Ústavní soud již v usnesení ze dne 5. 8. 2015,

sp. zn.

, dále poukázal rovněž na své usnesení ze dne 1. 6. 2015,

sp. zn.

, a uvedl, že: "Legitimní očekávání se může vztahovat pouze k majetku, u nějž lze důvodně očekávat jeho nabytí, což platí pro již individualizovaný nárok na výplatu výsluhového příspěvku, nikoli však na výsluhový příspěvek obecně. Ve vztahu k výsluhovému příspěvku to soud ilustroval i na úpravě zákona České národní rady č. , o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2010 (tj. před účinností pro věc významných částí ), který v výsluhový příspěvek od daně osvobozoval. Stěžovatel tak věděl, že výsluhový příspěvek obecně patří mezi příjmy, které by, nebýt výslovné výjimky, byly předmětem daně. Na zachování této výjimky pro budoucí příjmy stěžovatel právo nemá".

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu