Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2302/15

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 23. 2. 2015 č. j. -120 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 12. 2014 č. j. -102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na a d domáhá, aby Ústavní soud zrušil výrok o náhradě škody z uvedeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle , 2 písm. a) a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle , 2 a kromě trestu mu byla též uložena povinnost nahradit škodu způsobenou činem. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení výroku o náhradě škody z označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jímž mj. byla na základě odvolání jedné z poškozených uložena stěžovateli povinnost nahradit škodu ve vyšším rozsahu (340 715,- Kč).

Stěžovatel byl v napadeném rozsudku krajského soudu poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. V ústavní stížnosti sám stěžovatel uvádí, že dovolání není přípustné pouze do výroku o náhradě škody.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a trestního řádu podat proti rozsudku krajského soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v tomto rozsudku řádně poučen, avšak nevyužil jí.

Ústavní soud ve svém stanovisku , publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K posouzení této otázky je příslušný Nejvyšší soud. Nahrazení jeho závěrů Ústavním soudem by znamenalo nepřípustný zásah do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.

Stěžovatel se mýlí, když uvádí, že dovolání není přípustné, pokud směřuje pouze proti výroku o náhradě škody. Z ustanovení § 265a a § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu vyplývá, že dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně lze podat i z toho důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se přitom může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj