Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2255/2022

30 Cdo 2255/2022-111

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a JUDr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce K. B., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 84 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. -95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2021, č. j. -70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 84 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 25. 3. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 84 000 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobci způsobena nezákonným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2019, č. j. -368, jímž byl zamítnut návrh žalobce na snížení vyživovací povinnosti vůči dvěma nezletilým dětem. Tento rozsudek byl však rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 19. 5. 2020, č. j. -409, změněn tak, že výživné bylo žalobci sníženo. Škodu spatřoval žalobce v tom, že v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu prvního stupně platil po dobu 12 měsíců výživné ve výši 15 000 Kč místo 8 000 Kč. Další skutečností, která měla způsobit tutéž škodu, avšak jen v rozsahu částky 49 000 Kč (viz vyjádření žalobce ze dne 20. 9. 2021 a jeho přednes na jednání téhož dne), byl podle žalobce průtah v řízení v trvání 7 měsíců, jehož se měl Obvodní soud pro Prahu 9 dopustit tím, že ignoroval odvolání žalobce podané proti jeho rozsudku a věc předložil odvolacímu soudu až s několikaměsíčním odstupem.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Dovolání není dle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. ). Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 , a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. ).

V posuzované věci byl předmět řízení, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodoval, představován dvěma samostatnými nároky, a to jednak nárokem na náhradu škody ve výši 84 000 Kč, jež měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, a jednak nárokem na náhradu škody ve výši 49 000 Kč, jež je sice součástí předchozí částky, ale je požadována z jiného důvodu, totiž z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtahu s předložením věci odvolacímu soudu. Dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž tento rozhodl o nároku žalobce na zaplacení částky 49 000 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu, není proto podle přípustné. Pro úplnost lze doplnit, že žalobce podal dovolání i pro „dalších 7 000 Kč“, neboť k prodlení mělo dojít i tím, že došlo k prodloužení lhůty pro odeslání stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku. O tomto předmětu řízení však nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto (podle obsahu spisu byl tento důvod vzniku škody uplatněn až v doplnění odvolání ze dne 3. 12. 2021 a nemohl být proto ve smyslu předmětem odvolacího řízení). Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani argumentací, která se v dovolání k danému nároku vztahovala.

Přípustnost zbývající části dovolání dovozuje žalobce ve smyslu ustanovení z toho, že odvolací soud měl pochybit při právním posouzení otázky, zda prvostupňové rozhodnutí ve věci změny vyživovací povinnosti představuje rozhodnutí ve smyslu

Žalobce však přehlíží, že v této části předmětu řízení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu nejen na výše uvedené otázce povahy rozsudku soudu prvního stupně v řízení o změně vyživovací povinnosti, ale rovněž na závěru, že rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném řízení o změně vyživovací povinnosti (stejně) nebyl nezákonný, neboť byl změněn z důvodu, že v odvolacím řízení bylo po doplněném dokazování vycházeno z odlišného skutkového závěru. Proti správnosti tohoto právního posouzení odvolacího soudu však žalobce ve svém dovolání nebrojí. Judikatura Nejvyššího soudu přitom dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 10. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu