Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2379/2022

-290

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně H.R.S., a. s., se sídlem v Praze 8, Libeň, Světova 523/1, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26268329, zastoupené Mgr. Janem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova 1729/12, proti žalované B. Ch., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Jonášovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Národních hrdinů 12/1, o určení vlastnictví nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2021, č. j. -204, t a k t o:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:( )

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. -195, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti jeho rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. -184, pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání podle , o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než je tomu v jeho dosavadní rozhodovací praxi. Jako rozhodnou předkládá otázku výkladu přechodného ustanovení v čl. VI. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, při volbě časově příslušného znění ustanovení , o soudních poplatcích. Dovolatelka prosazuje názor, že Nejvyšší soud by se měl odklonit od závěrů přijatých v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , a polemizuje též s názory vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. .

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „“.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, jež může být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud přípustným neshledal.

V usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že zákon o soudních poplatcích v § 4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a) vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho dovodil, že poplatková povinnost založená odvoláním [ zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný , se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění

V usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , pak Nejvyšší soud vysvětlil, že z jazykového výkladu § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve vazbě na § 7 je nutno pro účely tohoto zákona dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona o soudních poplatcích zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu, který je plně v dispozici této osoby, a právě na doručení tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku. S argumentací dovolávající se rozhodnutí Nejvyššího soudu, která považují řízení až do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu za nedělitelný celek, se vypořádal tak, že citovaná rozhodnutí nejsou pro projednávanou problematiku přiléhavá a týkají se jiných otázek procesního práva. Vysvětlil, že zásada jednotnosti občanskoprávního řízení se při výkladu poplatkových otázek neuplatní; úprava poplatkové povinnosti je pro svou povahu relativně autonomní a samostatná, když v ní zákonodárce promítá i jiné regulační a fiskální zájmy nežli ty, které se vztahují ke smyslu procesního práva. Zdůvodnil též, proč je chybné dovozovat z důvodové zprávy k , že zákonodárce vnímal řízení před soudy obou stupňů jako jeden celek.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí a také již opakovaně konstatoval, že neshledává důvod se od nich odchýlit (srovnej např. usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , či ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. , jež jsou – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Byť bylo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. , uveřejněným pod č. 27/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, stalo se tak pro ústavní nekonformitu jiného právního názoru.

Důvod k odklonu od uvedených svých judikatorních závěrů Nejvyšší soud v argumentaci dovolatelky nenalézá. Dovolatelka neuvádí na podporu svého názoru nic relevantního, s čím by se dovolací soud ve zpochybňované rozhodovací praxi dostatečně přesvědčivě nevypořádal. Argument, že bez pevných vazeb na procesní úpravu je zákon o soudních poplatcích naprosto vyprázdněným předpisem, který prakticky nelze aplikovat, je v daných souvislostech zjevně neopodstatněný. Není zřejmé, a dovolatelka se ani nesnaží vysvětlit, jak by skutečnost, že zákon o soudních poplatcích oproti nevychází ze zásady jednotnosti občanského soudního řízení, mohla mít za následek vyprázdnění a neaplikovatelnost zákona o soudních poplatcích.

Lze dodat, že správnost dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v této otázce je patrná také z § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť při akceptaci dovolatelkou prosazovaného opačného závěru by nezaplacení soudního poplatku za odvolání či dovolání, mající podle tohoto ustanovení za následek zastavení řízení, vedlo k zastavení celého (dle dovolatelky jednotného, nedělitelného) soudního řízení, tedy vždy též řízení před soudem prvního stupně a v případě nezaplacení soudního poplatku za dovolání také pravomocně skončeného (sic!) odvolacího řízení. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňují, že je nepřijatelný takový výklad právního předpisu, který by vedl k absurdním důsledkům. Dovolatelka tak zjevně prosazuje řešení, které není v souladu s vůlí zákonodárce,

Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedené judikatorní závěry, dovolatelkou zpochybňované též prostřednictvím axiologické argumentace, obstály v testu ústavnosti. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. , dostupném na jeho webových stránkách, odmítl ústavní stížnost podanou proti shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. . Konstatoval, že ve své rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který zakládá vznik poplatkové povinnosti a který je interpretován tak, že za řízení je považováno „řízení o žalobě“, „řízení o odvolání“ či „řízení o dovolání“, když pojmově je zde řízení vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje. Citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) – c)]. Z uvedeného vyplývá, že návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích zákonná právní úprava pod pojem „návrh na zahájení řízení“ nepodřazuje, což je patrné i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. § 6a odst. 3, , , ). I podle Ústavního soudu je z kontextu citovaných ustanovení zřejmý úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení a opravnými prostředky. Výklad pojmu „řízení“ v přechodném ustanovení je tak třeba interpretovat v souladu s výkladem téhož pojmu v zákona o soudních poplatcích.

Protože napadené rozhodnutí je v otázce výkladu přechodných ustanovení části třetí v souladu s výše označenou ustálenou judikaturou a protože Nejvyšší soud neshledal důvod se od této judikatury odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, není dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, přípustné.

Přípustnost dovolání proti té části napadeného rozhodnutí, pokud jím odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle a 2 jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2022

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu