Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2085/2022

-223

USNESENÍ

B. Š.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022, č. j. -165, takto:

I. Dovolání seodmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

 Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. -126, zamítl žalobu o omluvu tam uvedeného znění (výrok I), zamítl žalobu rovněž v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 40 000 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2022, č. j. -165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované omluvy a zaplacení částky 40 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jejím majetku, příjmech a závazcích podle , o střetu zájmů, ve znění , a to z důvodu působení žalobkyně jako neuvolněné místostarostky obce XY ve Středočeském kraji v období od září 2017 do listopadu 2020, čímž mělo dojít k zásahu do jejích práv na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. (dále jen „předmětný nález Ústavního soudu“), jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním nejprve ve všech výrocích, následně však podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. 8. 2022 jeho rozsah omezila tak, že ve věci samé napadá jen výrok týkající se zamítnutí nároku na omluvu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo  ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , dostupná z www.nsoud.cz).

Ve zbylé části dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, se Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností dle

Žalobkyně v dovolání vymezila několik právních otázek, které podle ní dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobce podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, představuje nesprávný úřední postup dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobkyně může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a a 10d, vyhlášené pod č. (dále jen „“). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).

V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (tedy do dne 11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat podle platné a účinné právní úpravy a v souladu s § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu do dne 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací § 13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem od 1. 1. 2021 zrušeným § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu , neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti a 2, ve spojení s Úmluvy a a 10y, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen y a dále právní úpravou , v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle , je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.

Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu.

Ani dovolací argumentace spočívající v tom, že v daném případě došlo postupem žalované k porušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 (konkrétně zásady účelového omezení a důvěrnosti), přípustnost dovolání podle založit nemůže, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této otázky založeno. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku toliko vysvětlil (stejně jako v případě posuzovaném Nejvyšším soudem ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. ), že stát neodpovídá za újmu způsobenou svou legislativní činností či nečinností, neboť se nejedná o úřední postup ani o rozhodnutí, a to vyjma případu, kdy by v jejím důsledku došlo k porušení práva Evropské unie. Odvolací soud však neřešil otázku, s níž přichází žalobkyně až v dovolání, zda legislativní činností (přijetím , jímž byl novelizován ) došlo či nedošlo k porušení práva Evropské unie, neboť žalobkyně uplatňovala svůj nárok výhradně z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva spravedlnosti (spočívajícího v plošném zveřejňování údajů o svém majetku), nikoliv na základě tvrzení, že by v souvislosti s přijetím výše uvedené vnitrostátní úpravy mělo dojít k porušení komunitárního práva. Jestliže žalobkyně uvedenou, navíc blíže nijak nespecifikovanou, námitku neuplatnila v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohla, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobkyně až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 10. 2022

JUDr. David Vláčil

předseda senátu