Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2383/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Malíka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem Seydlovo nám. 30, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015 č. j. -83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení a d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 8. 1. 2015 č. j. -52 zastavil řízení o žalobě Kateřiny Votrubové proti stěžovateli o určení vlastnictví k nemovitosti a o návrhu na přijetí peněžitého plnění do soudní úschovy, neboť žalobkyně vzala svůj návrh zpět; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 33 202,40 Kč a o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního změnil v napadené části nákladového výroku tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 8 228 Kč a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 1 119 Kč.

V odůvodnění odvolací soud uvedl, že oproti soudu prvního stupně, který při určení odměny za jeden úkon právní služby vyšel z tarifní hodnoty věci dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu, a to ve výši dohodnuté ceny bytu (pozn. zde 1 280 000 Kč), uchýlil se při určení hodnoty úkonu právní služby k užití ve spojení s advokátního tarifu s tím, že za tarifní hodnotu považoval částku 50 000 Kč, neboť "jde o právo k nemovitosti (určení vlastnického práva) a vzhledem k tomu, že toto ustanovení bylo vloženo do s účinností od 1. 1.2013 a návrh na zahájení řízení byl podán dne 20. 12. 2013, pak se na určení výše tarifní hodnoty vztahuje právě toto ustanovení".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud tímto rozhodnutím zjevně a neodůvodněně vybočil ze standardního výkladu právní normy, který je v soudní praxi obecně a dlouhodobě respektován, neboť postup, který při stanovení tarifní hodnoty sporu pro výpočet odměny za jeden úkon právní služby zvolil, je v příkrém rozporu s jednoznačným zněním V nyní posuzované věci jde o spor o právo k věci (bytové jednotce), která je věcí penězi ocenitelnou, a na jejíž hodnotě (ceně) se oba účastníci dohodli v kupní smlouvě. Má tudíž za to, že k odvolacím soudem užitému ustanovení ve spojení s advokátního tarifu a určení tarifní hodnoty věci částkou 50 000 Kč je možné se obrátit jen v případě, kdy jde o určení právního vztahu nebo práva k věci penězi neocenitelné, o což však nyní nejde.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení.

Majetkové nároky stěžovatele (ve smyslu ústavně zaručené ochrany vlastnictví) mohou být v dané věci dotčeny tehdy, pakliže jim obecné soudy neposkytly ochranu v rámci tzv. spravedlivého procesu ve smyslu y, resp. je-li jejich nepřiznání důsledkem jeho deficitu. Jeho hlediska se pak nemohou projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem je předvídatelný a racionální, resp. není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné právní odůvodnění.

Takto předznačené podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.

Její podstatou je totiž pouze námitka, že odvolací soud při rozhodování o odměně za úkon právní služby pro účely stanovení výše náhrady nákladů řízení "nesprávně" aplikoval advokátní tarif, čímž však není ničím jiným, než otevřením "podústavní" polemiky se závěrem obecného soudu, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě - a toliko spolu s tvrzením o porušení jeho legitimního očekávání nabytí majetku - Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není.

Ústavní soud nadto pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve, usnesením ze dne usnesením ze dne 17. 3. 2014

sp. zn.

a ze dne 16. 6. 2015

sp. zn.

, odmítl s tím, že představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu .

Je pak přiléhavé připomenout stěžejní úvahy, na nichž jsou tato rozhodnutí založena.

V usnesení

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, že "z konstrukce ustanovení § 9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě § 9 odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje (pozn. tak jako je tomu i nyní), byly vydány před účinností výše zmíněné novely.", a v usnesení

sp. zn.

dodal, že " (novelou advokátního tarifu) bylo totiž s účinností od 1. 1. 2013 do advokátního tarifu včleněno mj. ustanovení , podle něhož: "částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech (...) uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Z textu tohoto ustanovení je zcela jasně patrné, že s aplikací ustanovení advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v citovaném ustanovení explicitně zmíněny a o něž se jednalo i v nyní projednávané věci. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných (k tomu srov. mutatis mutandis i usnesení ze dne 17. 3. 2014,

sp. zn.

). Ústavní soud tedy konstatuje, že ve světle citované novelizace advokátního tarifu nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu; aplikace příslušného ustanovení ovšem musí být odůvodněna způsobem, který je souladný s principy spravedlivého procesu."

Je zjevné, že v nyní posuzované věci se tyto závěry plně uplatní; není totiž důvodu se od nich ani zde jakkoliv odchýlit.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu