Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 503/2022

30 Cdo 503/2022-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. N., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. -169, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se před soudy obou stupňů původně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč a náhrady škody ve výši 23 716 Kč (ohledně kteréhožto nároku byla později žaloba vzata zpět z důvodu plnění žalované na uvedený nárok ve výši 22 143 Kč), a to podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), způsobené jí nezákonným trestním stíháním pro zločin podvodu zahájeným dne 2. 2. 2018, které skončilo zproštěním obžaloby dne 5. 11. 2018.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. -143, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 22 143 Kč (tedy z částky žalovanou později uhrazené z titulu nároku žalobkyně na náhradu škody) od 6. 8. 2019 do 2. 7. 2020 (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 000 Kč s úroky z prodlení od 6. 8. 2019 do zaplacení (výrok II), žalobu co do požadované částky 325 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

K odvolání žalobkyně proti části výroku III rozsudku soudu prvního stupně (co do 125 000 Kč) Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. -169, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 8. 2019 do zaplacení, jinak tento výrok co do částky 105 000 Kč potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, co do části potvrzujícího výroku ohledně částky 75 000 Kč, podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu spočívajícímu v tom, že podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval kritérium povahy trestní věci, dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti stran vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , neboť dovolatelka sice uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, avšak již nespecifikuje, od které rozhodovací praxe (dovolacím soudem již vyřešené otázky) se měl odvolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. ).

Dovolání tak v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto se dovolací soud touto námitkou žalobkyně v rámci tohoto dovolacího řízení nezabýval.

Ohledně zbylých dovolacích námitek je z obsahu dovolání patrné, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a co považuje za dovolací důvod. Dovolání přitom není v těchto částech objektivně nepřípustné, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností podle

Dovolání není podle přípustné pro zodpovězení otázky „rozhraničení případů odškodnění za újmu na zdraví, pokud je tvrzeno, že vznikla v přímé příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, od přihlížení ke zdravotnímu stavu nezákonně trestně stíhané osoby v době jejího trestního stíhání, jako subkritéria dopadů do její osobnostní sféry“, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že újma na zdraví je samostatně uplatnitelným nárokem se samostatným skutkovým základem a neodškodňuje se v režimu nemajetkové újmy dle (srov. zejména již odvolacím soudem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , rozsudek ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. , či ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. ).

Podle nemůže být dovolání shledáno přípustným ani z důvodu žalobkyní namítaného nedostatečného zohlednění jejího zdravotního stavu v průběhu trestního řízení při úvaze o výši peněžitého zadostiučinění, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ), což v případě žalobkyně není (viz i srovnání s jinými obdobnými případy v odstavcích 42 a následujících rozsudku soudu prvního stupně a odstavci 10 rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka, mimo výše formulovanou potřebu odlišení újmy na zdraví, coby samostatného nároku na jedné straně, od nepříznivého zdravotního stavu coby okolnosti provázející trestní stíhání na straně druhé, žádnou právní otázku stran zvýšení zadostiučinění z důvodu svého špatného zdravotního stavu nepředkládá, přičemž nadto výslovně uvádí, že odvolací soud její zdravotní postižení v průběhu trestního stíhání v úvahu vzal.

Konečně přípustnost dovolání podle nemůže založit ani otázka podle dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená, zda mají soudy při úvaze o přiměřené výši zadostiučinění zohlednit i postup orgánů činných v trestním řízení, neboť tato otázka byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, občanskoprávní část), přičemž argumentace dovolatelky, že její trestní stíhání „nemělo překročit z fáze prověřování do fáze zahájení trestního stíhání“, že tento případ „neměl vůbec přijít před trestní soud“ a že „orgány činné v trestním řízení konaly ve prospěch zaměstnavatele poškozené a k tíži obecné zásady trestního práva ultima ratio“, je založena na odlišném skutkovém zjištění, než ze kterého vycházely oba soudy (viz především bod 40 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatelka v této části dovolání fakticky polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, což však nezakládá způsobilý dovolací důvod ( a contrario).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 9. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu