Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2079/2021

22 Cdo 2079/2021-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. P., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému městu Vyškov, IČO 00292427, se sídlem městského úřadu ve Vyškově, Masarykovo nám. 108/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2021, č. j. -250, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. -207, určil, že žalobkyně je „vlastníkem celé části budovy umístěné na části pozemku parc. č. XY o výměře 22 m² v k. ú. a obci XY, která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném J. J. a jež je součástí tohoto rozsudku, a bylo jí přiřazeno tímto geometrickým plánem označení parc. č. XY, a kdy tato část budovy je zároveň součástí budovy č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY“. Zamítl návrh, aby soud určil, že žalobkyně je „vlastníkem části pozemku parc. č. XY o výměře 22 m² v k. ú. a obci XY, která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném J. J. a bylo jí přiřazeno tímto geometrickým plánem označení parc. č. XY“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, č. j. -250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu

Především se domnívá, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Poukazuje na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle kterého má určení, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvořit pevný právní základ pro uspořádání právních vztahů účastníků sporu, má sloužit potřebám praktického života a předejít možnému dalšímu rozmnožování sporů. To v nyní posuzované věci podle dovolatele neplatí. Soud prvního stupně odůvodnil naléhavý právní zájem žalobkyně mimo jiné tím, že se obává o zachování majetku žalobkyně zejména s ohledem na jí tvrzenou skutečnost, že nosná konstrukce domu v části, kterou obývá, se nachází v místech, které podle zápisu v katastru nemovitostí náleží žalovanému. Podle žalovaného je však nepochybné, že budovy mají společné nosné konstrukce a po určení, že předmětná část budovy náleží žalobkyni, jsou nosné konstrukce budovy žalovaného umístěny v části budovy náležející žalobkyni. Namítá, že obě stavby jsou natolik stavebně-technicky provázány, že v tomto nemůže být spatřován naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně. Nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že soudním rozhodnutím bude postaveno najisto, kudy má vést hranice mezi nemovitostmi a že se zamezí budoucím soudním sporům. Podle jeho názoru není hranice mezi budovami a pozemky ani tímto soudním rozhodnutím dostatečně určitě vymezena, což povede „dozajista k dalším neshodám“.

Dále tvrdí, že z rozsudku a k němu přiloženému geometrickému plánu nevyplývá, jaká část budovy byla určena do vlastnictví žalobkyně. Uvedené „rozdělení“ budov je podle jeho názoru „v rozporu s veřejným právem“, neboť stavby evidované v katastru nemovitostí jako budovy jsou vymezeny průnikem vnějšího obvodu budovy s terénem podle ustanovení Poukazuje na to, že ke stavebně technickému rozdělení budovy nedošlo. Namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , a uvádí, že soud prvního stupně k rozsudku sice připojil geometrický plán oddělující část pozemku žalovaného s novým parcelním číslem, která zůstává ve vlastnictví žalovaného, nicméně v terénu tento nový pozemek není řádně a zřetelně vymezen. Rozhodnutí nalézacích soudů tak zakládá obdobný právní i faktický stav, který zde existoval do rozhodnutí soudu, tedy ten, že hranice mezi pozemky a mezi budovami nejsou v terénu odděleny.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně s námitkami vyslovenými v dovolání nesouhlasí. Judikatura, na kterou dovolatel poukazuje, není podle jejího názoru přiléhavá a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolaní žalovaného zamítl.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

1) K otázce existence naléhavého právního zájmu:

Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe – tím má na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. .

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při řešení této právní otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.

Podle určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Soudní praxe je ustálena v názoru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde by bez uvedeného určení bylo vlastnické právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. (publikovaný na www.nalus.cz)].

V rozsudcích ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. , a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu ; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Soud, který o určovací žalobě rozhoduje, musí mít vždy při posuzování existence naléhavého právního zájmu uvedené obecné závěry soudní praxe na paměti. To tedy také znamená, že se vždy s touto otázkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádá. Dospěje-li k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, je již vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumával po věcné stránce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97 na který poukazuje dovolatelka, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. )].

Nejvyšší soud rovněž konstantně vychází z názoru, že naléhavý právní zájem na určení práva je vždy dán tam, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném seznamu (srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, neboť se domáhá odstranění rozporu mezi stavem faktickým a právním, který nekoresponduje se stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

Dovolací soud s výše uvedeným závěrem souhlasí. Žalobkyně tvrdila a prokazovala, že stav zapsaný v katastru nemovitostí není v souladu se skutečným právním stavem, protože neodpovídá faktickému způsobu užívání stavebních objektů jejich vlastníky. Domáhala se přitom vydání rozhodnutí, které by postavilo najisto, kudy má vést hranice mezi nemovitými věcmi účastníků, tedy rozhodnutí, které by vytvořilo podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky. S ohledem na shora uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tak byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že určovací žaloba není pouze prostředkem k odvrácení hrozícího porušení práva, ale s přihlédnutím k individuálně daným konkrétním okolnostem případu může vystihnout lépe než jiné právní prostředky celý dosah a rozsah sporného právního vztahu. Rozhodnutí o ní pak deklaruje existenci určitého práva a je tudíž způsobilé navodit stav právní jistoty do dotčeného právního vztahu. Tuto funkci v projednávané věci určovací žaloba může splňovat, a tím je naplněn i nezbytný zákonný požadavek existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

2) K věcnému projednání žaloby:

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

V této části dovolání neformuluje dovolatel žádnou právní otázku, pouze namítá rozpor napadeného rozhodnutí s veřejným právem a judikaturou dovolacího soudu. Ten však není dán.

V rozporu s veřejným právem je podle jeho názoru rozdělení budov, neboť stavby evidované v katastru nemovitostí jako budovy jsou vymezeny průnikem vnějšího obvodu budovy s terénem podle ustanovení , o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška). Takto vymezená přípustnost dovolání však v dovolacím přezkumu neobstojí.

V § 2 odst. 1 písm. c) katastrální vyhlášky je uvedeno, že pro účely této vyhlášky se rozumí obvodem budovy průnik vnějšího obvodu budovy s terénem nebo u netypických budov svislý průmět vnějšího obvodu budovy na terén. Vymezuje se jím tedy způsob, jakým se zobrazuje budova v katastrální mapě. Dovolatel přitom neuvedl, v čem namítaný rozpor s tímto ustanovením spočívá, ani blíže nevysvětlil, jakým způsobem se tvrzený rozpor promítl do rozhodnutí nalézacích soudů. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání.

Dále dovolatel namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. . Nejvyšší soud v něm odůvodnil závěr, podle kterého „určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí.“ Dovolatel tvrdí, že obě rozhodnutí nalézacích soudů zakládají obdobný právní i faktický stav, který existoval do rozhodnutí soudu, tedy že hranice mezi pozemky a mezi budovami nejsou v terénu odděleny, a dále že z rozsudku a k němu přiloženému geometrickému plánu zcela jasně nevyplývá, jaká část budovy byla určena do vlastnictví žalobkyně.

Přitom sám dovolatel tvrdí, že prvostupňový soud k rozsudku připojil geometrický plán, kterým se odděluje část pozemku žalovaného s novým parcelním číslem, která zůstává ve vlastnictví žalovaného. Z přiložených listin pak vyplývá, že byl geometrický plán k rozsudku soudu prvního stupně skutečně přiložen, i to, že na něj soud prvního stupně odkazuje. V nyní posuzované věci tak soud prvního stupně beze zbytku vyhověl požadavku na určitost soudního rozhodnutí v případě, je-li soudem určováno vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a v takovém postupu nelze shledat rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. .

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 8. 2022

Mgr. David Havlík

předseda senátu