Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 790/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem Z. N., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pavlisem, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 108, 272 01 Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 11. 2014 č. j. -16, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014 č. j. -25, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kladně a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2015, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 11. 2014, č. j. -16 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle , (dále jen " "), zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. ve výměře 5,5 roku za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 12. 2014 č. j. -25 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel se zamítnutím své žádosti o podmíněné propuštění nesouhlasí, když skutečnost, že byl již dříve odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody, nemůže být sama o sobě důvodem. Naopak, soud by měl více sledovat a zkoumat chování a jednání odsouzeného a v té souvislosti vyhodnotit jeho možné případné působení na svobodě. Kromě toho nepovažuje za korektní konstatování krajského soudu, že stát Makedonie, jehož je občanem, nemá s Českou republikou smlouvu o spolupráci při sledování chování podmíněně propuštěného. Jednak stěžovatel má, byť to zřejmě v řízení opomněl uvést, zároveň Bulharské státní občanství, jednak existenci či neexistenci takové smlouvy nemůže nijak ovlivnit a neměla by mu tedy jít k tíži - jednalo by se vlastně o jeho diskriminaci jako cizince.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , a 3, , a 2 a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srovnej , 90, 91 a 92 y (dále jen " ")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje v § 88 a násl. a trestní řád v a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [ ], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [ ], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [ ]; dle je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností (v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností), a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.

V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by právní posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud v minulosti ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405) poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejedná se ani o porušení zásady ne bis in idem, kdy tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

či

, též srovnej nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323)]. V nynější věci přitom obecné soudy nevyšly pouze mechanicky z toho, že stěžovatel v minulosti spáchal trestnou činnost, ale uvážily i jeho postoj k této skutečnosti, který postrádá potřebnou sebereflexi.

Pokud krajský soud zmínil i problematičnost sledovatelnosti chování případně podmíněně propuštěného stěžovatele v cizině, Ústavní soud souhlasí s navrhovatelem potud, že uložení trestu vyhoštění nemůže být automaticky důvodem nemožnosti podmíněného propuštění. Nicméně nezbytnost svého zásahu do rozhodování obecných soudů v každém případě neshledává, kdy se v řízení jednalo o pouze podpůrný argument (okresní soud jej vůbec neuváděl) i bez kterého zamítnutí stěžovatelovy žádosti nepostrádá odůvodnění.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu