Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2630/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jedličky, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 9, 110 00 Praha l, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2014, č. j. -36 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. - 25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 20. 8. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v d (dále jen " "). Dále stěžovatel tvrdil i porušení y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Magistrát města Teplice rozhodnutím z 21. 2. 2013, č. j. MgMT/010559/2013/Vrb, uložil stěžovateli pokutu ve výši 10.000 Kč za spáchání správního deliktu podle , o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Krajský úřad Ústeckého kraje k odvolání žalobce rozhodnutím z 24. 6. 2014, č. j. 2062/2013 snížil výši pokuty na 7.000 Kč a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Stěžovatel podal dne 27. 8. 2014 proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje žalobu a požádal o přiznání odkladného účinku. Krajský soud v Ústí nad Labem usneseními ze dne 28. 8. 2014, č. j. -31 a č. j. -32, stěžovatele vyzval, aby zaplatil soudní poplatky za uvedené návrhy - 3.000 Kč, resp. 1.000 Kč - ve lhůtě 5 dní od doručení výzvy. Stěžovatel dne 2. 9. 2014 zaplatil pouze 1.000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem proto usnesením z 15. 9. 2014, č. j. -36, zastavil řízení o žalobě, neboť marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Krajský soud konstatoval, že platbu 3.000 Kč, kterou stěžovatel jako žalobce učinil po zastavení řízení ve věci sp. zn. , nemohl na zaplacení soudního poplatku v této věci započíst, neboť tento přeplatek již vrátil. Usnesení o zastavení řízení bylo stěžovateli doručeno dne 16. 9. 2014. Stěžovatel téhož dne (16. 9. 2014) zaslal krajskému soudu přípis, v němž sdělil, že přeplatek mu doposud nebyl vrácen, a proto tuto částku započetl na úhradu soudního poplatku za žalobu ke sp. zn. . Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovateli přeplatek vrátil dne 18. 9. 2014; ten pak dne 30. 9. 2014 ke sp. zn. znovu zaplatil částku 3.000 Kč. Krajský soud v návaznosti na to přípisem z 1. 10. 2014, č. j. -43, stěžovateli sdělil, že po právní moci usnesení o zastavení řízení dnem 16. 9. 2014 neměla již tato úhrada soudního poplatku na řízení žádný vliv, a proto mu tento přeplatek vrátí. Krajský soud dále uvedl, že zápočet na zaplacení soudního poplatku provést nemohl, v podrobnostech odkázal na usnesení o zastavení řízení z 15. 9. 2014, č. j. -36.

3. Krajskému soudu nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v napadeném rozsudku, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, vůbec vytýkat, že přeplatek ve výši 3.000 Kč vedený ke sp. zn. sám na úhradu soudních poplatků nezapočetl. Zákon o soudních poplatcích totiž soudům neukládá žádnou povinnost ex officio vyhledat ve svých evidencích "nadbytečné" platby a případně je zaúčtovat na dosud nezaplacené soudní poplatky. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel si nejpozději na základě výzev z 28. 8. 2014, sp. zn. , byl vědom rozsahu své poplatkové povinnosti za žalobu z 27. 8. 2014 a za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, přesto však uhradil dne 2. 9. 2014 pouze částku 1.000 Kč a na další kroky ke splnění poplatkové povinnosti ve výši 3.000 Kč až do zastavení řízení dne 16. 9. 2014 zcela rezignoval. Ačkoliv tedy ze spisu vyplývá, že soudní poplatek k věci vedené pod sp. zn. krajský soud vrátil až dnem 18. 9. 2014, tj. 2 dny po právní moci zastavení řízení ve věci sp. zn. , za uvedených okolností a z vyložených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud v postupu krajského soudu žádnou vadu. Nejvyšší správní soud, k dalším námitkám stěžovatele připomněl, že Ústavní soud již v usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. , upozornil, že v souvislosti s účinností , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím , se radikálně změnila judikatura ve věcech doručování výzev k zaplacení soudního poplatku v řízeních před správními soudy. Ústavní soud zde vyložil, že zaplacení soudního poplatku je zastupitelné jednání, při němž nedostatek osobní aktivity účastníka řízení nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu, neboť jeho podstatou je, aby soudní poplatek byl zaplacen. Ústavní soud poté uzavřel, že již od 1. 1. 2003 je tedy v souladu se zákonem (srov. ) a rovněž i ústavně konformní praxe správních soudů doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka řízení.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že krajský soud pochybil, pokud k úhradě soudního poplatku vyzval advokáta, a nikoli stěžovatele. Poplatkovou povinnost je povinen splnit stěžovatel (žalobce), nelze spravedlivě požadovat po právních zástupcích, aby platili soudní poplatky za své klienty. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu pod

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2000, v němž Ústavní soud judikoval, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi samému. Stěžovatel se domnívá, že z ústavního pohledu neobstojí formalistický přístup obou soudů spočívající v neprovedení účetního započtení soudního poplatku, což má za následek, že napadené rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2062/2013, JID 860071/2014/KUUK je nadále v platnosti, ač dle stěžovatele je toto rozhodnutí nezákonné.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2000 reagovalo na předchozí právní úpravu poplatkové povinnosti v soudním řízení, a proto již není na posuzovaný případ použitelné. Naopak Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí správně odkázal na aktuální názor Ústavního soudu k výkladu zákona o soudních poplatcích, který nepovažuje doručení výzvy k úhradě poplatku jen právnímu zástupci za porušení stěžovatelových práv. Zaplacení soudního poplatku je zastupitelné jednání, při němž nedostatek osobní aktivity účastníka řízení nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu, neboť jeho podstatou je, aby soudní poplatek byl zaplacen. Rozhodně z toho neplyne, že by snad advokát měl platit soudní poplatek za svého klienta, musí však řádně a včas klienta poučit o poplatkové povinnosti a jako jeho procesní zástupce dbát splnění všech procesních povinností, mezi které úhrada soudního poplatku náleží.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu