Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1569/2022

24 Cdo 1569/2022-1073

USNESENÍ

V. D.

I. Dovolání posuzovaného

se odmítá

.

II. Dovolatel

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. -832, rozhodl o odvolání posuzovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2017, č. j. -781, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2018, č. j. -815, tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (ad I. až III.) mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2009, č. j. -482, kterým bylo naposledy rozhodnuto o omezení způsobilosti k právním úkonům V. D., se mění tak, že V. D. se omezuje ve svéprávnosti na dobu 5 let tak, že není způsobilý činit tato právní jednání:

- nakládat s nemovitým a movitým majetkem, jehož hodnota převyšuje 500 Kč týdně, v souhrnu 2 000 Kč měsíčně,

- uzavírat smlouvy, jejichž plnění převyšuje hodnotu 2 000 Kč, a to i v případě, že se jedná o smlouvy s opětujícím se plněním,

- uzavírat pracovní smlouvy a dohody o hmotné odpovědnosti,

- jednat ve věcech dávek státní sociální podpory, ve věcech dávek v hmotné nouzi a ve věcech vyřizování dokladů na úřadech,

- uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb,

- udělit plnou moc k zastupování své osoby,

- přebírat zásilky určené do vlastních rukou,

- uzavřít manželství, popřípadě registrované partnerství,

- určit a popřít otcovství, osvojit zletilé ani nezletilé dítě,

- jednat ve věci poskytování zdravotních služeb a udělení souhlasu se zásahem do své duševní a tělesné integrity, vyjma realizace preventivních prohlídek a léčby běžných onemocnění,

a není způsobilý k výkonu pasivního volebního práva (být volen); ve výroku o jmenování opatrovníka (ad IV. a V.) se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“. Dále odvolací soud rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“ a že „Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení“. V odůvodnění odvolací soud zejména uvedl, že „se zabýval především otázkou, zda by v daném případě nepostačovala mírnější opatření (nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti) dle § 45 a násl. o. z.“, avšak dovodil, že „posuzovaný žádnou takovou osobu, jejíž pomoc by mohl využít, neoznačil“, že „z obsahu spisu existence takové osoby ani nevyplývá“, že „posuzovaný nemá dostatečný náhled na konkrétní situaci“, že „s ohledem na svůj stav není schopen rozeznat či předem odhalit situaci pro něj ohrožující“ a že „nelze předpokládat, že by byl způsobilý včas vyhledat pomoc příslušné osoby, neboť není schopen potřebu takové pomoci včas zjistit“, a proto uzavřel, že „situace posuzovaného takový postup neumožňuje“. Dále odvolací soud konstatoval, že „posuzovaný je snadno ovlivnitelný, pro bezpečný život potřebuje pomoc a dohled“, že „posuzovaný je více než 20 let kvůli duševní poruše trvalého rázu omezen, resp. zbaven svéprávnosti (tehdy způsobilosti k právním úkonům)“, že „opakovaně byly vypracovány znalecké posudky (různými znalci) se shodnými závěry, že není schopen sám řešit záležitosti běžného života, nemá náhled, je nekritický k vlastním schopnostem, tento stav je trvalý, jeho životní poměry se v průběhu let významně nezměnily“, a proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že omezení svéprávnosti posuzovaného je namístě a v jeho zájmu. Rovněž odvolací soud dovodil, že „omezení poškozeného při nakládání s jeho majetkem shledal potřebným k ochraně jeho zájmů s ohledem na jeho duševní poruchu, v jejímž důsledku nemá dostatečný náhled“, a že „je tedy třeba, aby prostřednictvím opatrovníka byly zajištěny zejména platby nájemného, případně další platby nezbytné pro zajištění jeho základních potřeb“. Dále odvolací soud uvedl, že „ze stejného důvodu pak shledal na místě i omezení posuzovaného při uzavírání smluv s plněním převyšujícím uvedenou částku a uzavírání i dalších smluv, které by při nedostatečném uvážení důsledků mohly podstatným způsobem negativně zasáhnout do jeho života“, že „stav posuzovaného je trvalý, situace posuzovaného je sledována po dobu více než 20 let“, a proto že „shledal odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně na místě omezení svéprávnosti na dobu maximální podle § 59 odst. 1 o. z., tj. pěti let“.

Posuzovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v otázce aplikace ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. ). Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým odvolací soud „rozhodl, že posuzovaný se omezuje ve svéprávnosti na dobu 5 let tak, že není způsobilý činit toto právní jednání:

- nakládat s nemovitým nebo movitým majetkem, jehož hodnota převyšuje 500 Kč týdně, v souhrnu 2 000 Kč měsíčně,

- jednat ve věcech dávek státní sociální podpory a ve věcech dávek v hmotné nouzi,

- uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb“.

Dovolatel namítá, že „právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, když při svém rozhodování tento soud nesprávně aplikoval o. z. ve vazbě na příslušná ustanovení , o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů“, že „z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzovaný je schopen hospodařit s finančními prostředky ve formě kapesného přibližně do částky 1 000 Kč, přičemž je třeba zajistit jeho nutné výdaje a vytvoření finanční rezervy na nenadálé výdaje“, že „z provedeného dokazování je rovněž zřejmé, že s omezeným rozsahem je posuzovaný schopen rozeznat potřebu uzavření smlouvy o sociálních službách“, že „odvolací soud nezohlednil skutečnost, že posuzovaný osobně soudu sdělil, že dostal výpověď z nájmu bytu a chce dům s pečovatelskou službou“, že „v případě bydlení v některém zařízení sociálních služeb, jako je třeba dům s pečovatelskou službou, budou posuzovanému zároveň poskytovány sociální služby minimálně v rozsahu základních činností, jako jsou pomoc při zvládání běžných úkonů péče a při osobní hygieně, apod.“, a že „pokud bude posuzovaný bydlet v některém ze zařízení sociálních služeb, bude zároveň v každodenním kontaktu s osobami, které mu budou adekvátně s ohledem na jeho rozumové schopnosti nápomocni i při řešení jeho finanční situace s tím, že zajistí, aby posuzovaný řádně a včas uhradil všechny svoje závazky související s bydlením a poté adekvátně nakládal s ostatními finančními prostředky“. Proto dovolatel dovozuje, že „pokud odvolací soud uzavřel, že nemá žádnou osobu, jejíž pomoci by mohl využít, neodpovídá to skutkovému stavu věci, neboť tato forma nápomoci může být posuzovanému poskytnuta právě poskytováním sociálních služeb a samotný posuzovaný tuto formu nápomoci zmiňuje a zákon tuto formu nápomoci umožňuje a předpokládá“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( věta první ).

Dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. -832, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (tj. v otázce omezení jeho svéprávnosti v maximální zákonem přípustné míře) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K námitkám dovolatele je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně. Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. ).

Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“.

Při rozhodování je třeba mít vždy na zřeteli, že zatímco předchozí právní úprava zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům sledovala ochranu jednotlivce i ochranu společnosti, současná právní úprava sleduje primárně ochranu jednotlivce (viz a 2 o. z.). Současně je však třeba zohlednit, že i předchozí ( ) deklaroval, že „přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti…“, zatímco „nový“ na druhé straně nemohl přehlédnout, že omezení svéprávnosti není jen „v zájmu člověka“, nýbrž v zájmu širším, v zájmu subjektů jak soukromoprávních, s nimiž přichází do právního kontaktu, smluvních partnerů apod., tak „veřejnoprávních“ (k tomu srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2017, v němž se mj. (viz bod č. 21) uvádí: „Omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) vycházející z norem soukromého práva a konstituované rozhodnutími ‚občanskoprávních‘ soudů se svými účinky nikdy neomezovalo (a neomezuje) jen na oblast jimi bezprostředně upravených vztahů, nýbrž platilo (a platí), že takové omezení zakládá též zákonné důsledky ve vztazích veřejnoprávních.“). Nelze přitom vycházet toliko z premisy, že primárním zájmem posuzované osoby stižené duševní poruchou je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře. Podle nálezové judikatury Ústavního soudu jsou totiž obecné soudy povinny citlivě zkoumat okolnosti dané konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, která je v nejlepším zájmu daného člověka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. ). Jinými slovy řečeno, předchozí v judikatuře do jisté míry rezonující závěr, že (podle dosavadní právní úpravy) institut zbavení – omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům se (z povahy věci) vztahuje toliko k soukromoprávní (civilní) sféře, byl do jisté míry – avšak s přihlédnutím ke specifické materii volebního práva – uvedeným stanoviskem korigován (sluší se však dodat, že zde značně pod vlivem k tomu se upínající judikatury Ústavního soudu), a pro ostatní veřejnoprávní oblast v zásadě s oním dovětkem shora pod bodem č. 21 odůvodnění cit. stanoviska, což lze také vyložit s tím, že soudy v každém jednotlivém případě musejí posuzovat možné důsledky svého rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti člověka i do oblasti veřejného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. ).

V těchto souvislostech pak dovolatel opomíjí, že odvolací soud při svém rozhodování postupoval důsledně v souladu s citovanými právními názory dovolacího soudu, jestliže při posuzování možného mírnějšího opatření (nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti) podle § 45 a násl. o. z. zjišťoval, jakým způsobem posuzovaný bydlí, a dovodil, že „posuzovaný žádnou takovou osobu, jejíž pomoc by mohl využít, neoznačil“, že „z obsahu spisu existence takové osoby ani nevyplývá“, že „posuzovaný nemá dostatečný náhled na konkrétní situaci“, že „s ohledem na svůj stav není schopen rozeznat či předem odhalit situaci pro něj ohrožující“ a že „nelze předpokládat, že by byl způsobilý včas vyhledat pomoc příslušné osoby, neboť není schopen potřebu takové pomoci včas zjistit“, a proto uzavřel, že „situace posuzovaného takový postup neumožňuje“ (srov. odstavec 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel rovněž neprávem odvolacímu soudu vytýká, že forma nápomoci mu mohla být poskytnuta právě poskytováním sociálních služeb, když k uzavření nájemní smlouvy o nájmu bytu v domě zvláštního určení (v domě s pečovatelskou službou) došlo, jak vyplývá z obsahu spisu, až 28. 8. 2019, tedy až po té, co byl vydán rozsudek odvolacího soudu.

Ani další nímitky dovolatele však nejsou s ohledem na shora uvedené opodstatněné. Odvolací soud totiž při svém rozhodování přihlížel nejen ke znaleckému posudku G. L., jehož závěry byly ve shodě se závěry předchozích znaleckých posudků V. Č. Š., M. B., O. B. S. a Z. B. ohledně zdravotního stavu posuzovaného, ale též ke skutečnostem, který vyplynuly z dalších důkazů (včetně pohovoru s posuzovaným, z jeho procesních stanovisek a sdělení opatrovníka posuzovaného), vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, a to za situace, kdy – jak zdůraznil – „posuzovaný je snadno ovlivnitelný“, „hrozí mu zneužití ze strany třetích osob, jak k tomu ostatně došlo při někdejší výměně bytu, kterážto událost vedla ke zkoumání jeho svéprávnosti (tehdy způsobilosti k právním úkonům)“, „pro bezpečný život potřebuje pomoc a dohled, jak vyplývá i ze situace v domě, kde bydlí, ze stížností spoluobyvatelů domu – je třeba, aby zde byl někdo, kdo jeho zájmy bude odpovídajícím způsobem hájit a uvede věci na pravou míru apod.“, „omezení při nakládání s majetkem shledal potřebným k ochraně zájmů poškozeného s ohledem na jeho duševní poruchu, v jejímž důsledku nemá dostatečný náhled“, a „ze stejného důvodu shledal na místě i omezení uzavírat další smlouvy, které by při nedostatečném uvážení důsledků mohly podstatným způsobem negativně zasáhnout do jeho života“, jelikož „je v zájmu posuzovaného, který není schopen adekvátně jednat na úřadech, aby tyto záležitosti (pozn. tj. jednání vě věcech dávek státní sociální podpory, ve věcech dávek v hmotné nouzi, smluv o poskytování sociálních služeb a ve věcech vyřizování dokladů na úřadech) byly řešeny prostřednictvím opatrovníka ku prospěchu posuzovaného“, omezil posuzovaného ve svéprávnosti tak, jak uvedl ve výroku svého rozhodnutí.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání V. D. směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. -832, podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2022

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu