Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3602/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. I. M., naposledy ve Věznici Ostrov, P. O. Box 100, 363 50 Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kodymova 2526/4, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. -21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím i další formální náležitosti ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen " ") a rovněž v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na svobodu pohybu a pobytu garantované ustanovením článku 14 d (dále " "), a právo na spravedlivý proces garantované ustanovením článku 36 y a článku 39 y, jakož i ustanovením článku 6 odst. 1 a článku 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").

Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("dále jen obvodní soud") pod sp. zn. zjistil Ústavní soud následující. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným přečinem padělání a pozměnění peněz dle ve formě spolupachatelství. Za tento přečin byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci. Proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání k , které směřovalo jak do výroku o vině a tak výroku o trestu. Státní zástupce se neodvolal.

O odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Podle stěžovateli uložil trest vyhoštění ve výměře 3 let. Výrok o trestu propadnutí věci zůstal nedotčen, stejně jako výrok o vině. v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že změnou výroku o trestu nebylo porušeno ustanovení § 259 odst. 4 trestního řádu (tj. zákaz reformace in peius), neboť v daném případě byl obviněnému snížen nepodmíněný trest odnětí svobody a pokud mu byl současně s nižším trestem odnětí svobody uložen i trest vyhoštění, je v zájmu České republiky, aby se osoby typu obviněného na jejím území alespoň po určitou dobu nezdržovaly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal, že postupoval v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 trestního řádu. Dále v něm uvedl, že tím měl porušit zákaz reformace in peius, neboť v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu v neprospěch stěžovatele, přičemž ten byl jediným, kdo se odvolal. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítnuto. Dovolací soud se ztotožnil s názorem městského soudu stran uložení trestu vyhoštění a konstatoval, že stěžovatel není občanem České republiky, má trvalé bydliště a rodinu v Bulharsku a na území České republiky nemá ani trvalý pobyt ani pracovní a sociální zázemí. Nejvyšší soud dále konstatoval, že se jedná o osobu, u níž v případě dalšího pobytu na území České republiky hrozí, že bude ohrožovat bezpečnost a funkčnost peněžního styku a zcela se ztotožnil s tím, že byly splněny podmínky vymezené v ustanovení . S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud uvedl, že uložení trestu vyhoštění není v rozporu se zákazem reformace in peius. Přísnějším trestem by byl jen trest zhoršující postavení obviněného (stěžovatele) vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se domnívá, že stěžovateli byl snížen nepodmíněný trest odnětí svobody o jednu třetinu, z původních 18 měsíců na 12 měsíců, což je natolik podstatné snížení výměry trestu odnětí svobody, že bylo možno nově uložit trest vyhoštění, aniž by to znamenalo porušení zákazu reformace in peius, neboť tresty uložené nejsou ve svém úhrnu přísnější než tresty uložené soudem prvního stupně.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců spolu s trestem vyhoštění ve výměře 3 let a trestem propadnutí věci má na něj nepříznivější dopad, než pokud by mu byl uložen pouze nepodmíněný trest odnětí svobody v původní výměře 18 měsíců s trestem propadnutí věci. Tento nepříznivý dopad se podle něj nejzřetelněji projevuje prodloužením délky doby nezbytné pro zánik právních důsledků odsouzení ve smyslu ustanovení . Dále stěžovatel uvedl, že mu sice byl snížen nepodmíněný trest odnětí svobody o jednu třetinu, toto snížení však nelze považovat za podstatné s ohledem na délku původně uloženého trestu a vzhledem k uložení trestu vyhoštění.

ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 8. 2014 plně odkázal na argumentaci užitou v ústavní stížností napadeném rozsudku a uvedl, že uložení trestu vyhoštění nepovažuje za nezákonné, jak ostatně potvrdil i dovolací soud. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 5. 8. 2014 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že uvedeným postupem nemohla být porušena shora uvedená základní práva stěžovatele.

Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 15. 12. 2014 uvedlo, že nepovažuje námitky stěžovatele za důvodné. Naopak, považuje uložené tresty za mnohem méně zasahující do svobody stěžovatele, neboť trest vyhoštění - byť by trval déle - je pouze zásahem do svobody pohybu a pobytu. Toto snížení omezení svobody stěžovatele je také dostatečnou kompenzací pro krátké prodloužení doby pro zahlazení trestu, které nadto představuje menší zásah do osobnostních práv stěžovatele než je tomu v případě dříve uloženého delšího trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 12. 12. 2014 uvedlo, že považuje ústavní stížnost za částečně důvodnou. Nejvyšší státní zastupitelství pokládá za relevantní námitku prodloužení doby potřebné pro zahlazení odsouzení a domnívá se, že tím fakticky došlo ke zhoršení postavení stěžovatele. Z tohoto důvodu proto navrhuje ústavní stížnosti vyhovět. Ve zbytku však nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a pokládá možnost uložit další druh trestu v odvolacím řízení, které je iniciováno výlučně obviněným, za souladnou se zákazem reformace in peius, ovšem za podmínek náležité kompenzace zmírněním trestu původně uloženého.

Stěžovatel se ke stanoviskům městského soudu, Nejvyššího soudu, městského státního zastupitelství ani Nejvyššího státního zastupitelství ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ]. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců spolu s trestem vyhoštění na dobu tří let a trestem propadnutí věci, které mu uložil odvolací soud, má ve srovnání s nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a trestem propadnutí věci, které uložil soud prvého stupně, pro něj nepříznivější dopady. Ty se projeví v souvislosti se zánikem právních důsledků odsouzení. Dále argumentuje, že snížení trestu odnětí svobody nelze v tomto konkrétním případě považovat za podstatné a zásadní s ohledem na délku původně uloženého trestu a vzhledem k ostatním uloženým trestům a poměrům stěžovatele. Dodává, že zhoršení jeho postavení se projevilo i vzhledem k aplikaci Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (vyhlášena ve Sbírce zákonů pod číslem ). Stěžovateli byl touto amnestií prominut zbytek trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, nicméně amnestie se nijak nedotkla trestu vyhoštění.

Ústavní soud považuje za přípustné aprobovatelný postup obecných soudů, které pro posouzení, zda došlo ke zhoršení postavení obviněného (resp. stěžovatele), využívají "přepočet" jednotlivých uložených trestů a jejich výměr a dodržují zásadu, aby celkový souhrn zůstal stejný či se snížil. Takto postupovat je však možné pouze s ohledem na názor vyslovený Ústavní soudem v nálezu

sp. zn.

ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127), který směřuje k subjektivně chápanému rozsahu potrestání. Toto subjektivní chápání však nelze chápat jako ryze niterný pocit stěžovatele (případně obžalovaného), ale je potřeba jej objektivizovat, neboť i tento prvek musí být přezkoumatelný v soudním řízení. Soudy jsou proto při ukládání trestů ve smyslu zákazu reformace in peius povinny důsledně hodnotit míru trestu s ohledem na osobu obžalovaného. Uplatňovaný přepočet použitý soudem druhého stupně proto musí odpovídat individuálním okolnostem případu a respektovat jeho zvláštnosti. Přestože se trest odnětí svobody může jevit jako citelnější (a ve většině případů to tak skutečně bude), z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí městského soudu, který uvádí, že uložení nepodmíněného trestu při samé spodní hranici zákonné sazby a uložení trestu vyhoštění bude na stěžovatele lépe výchovně působit (str. 7 rozhodnutí), nelze konstatovat, že byly porušeny principy vyslovené v citovaném nálezu

sp. zn.

. To platí i pro uplatňovanou námitku prodloužení doby nezbytné pro zahlazení odsouzení. I v tomto bodě se obecné soudy přiklonily ke kontextuálnímu chápání ukládání trestů, kdy s ohledem na změnu trestu bylo možné dotknout se i podmínek zahlazení odsouzení. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rezignovaly na individualizaci trestu a pominuly subjektivní hledisko stěžovatele. v ústavní stížností napadeném rozsudku jasně a srozumitelně odůvodnil, proč rozhodl o změně trestu. Úvahy, které jeho rozhodnutí předcházely, jsou vysvětleny zcela odpovídajícím způsobem.

Totéž se projevuje v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu. I ten přesvědčivě a zřetelně rekapituluje důvody, pro které neshledal porušení zákazu reformace in peius. Ústavní soud připomíná, že je akceptovatelné, aby soud vzal při změně trestu v úvahu hierarchii stanovenou , kde je trest vyhoštění uveden na posledním místě pod písmenem l), případně aby zohlednil úroveň omezení svobody, jak ve svém vyjádření uvádí Městské státní zastupitelství, vždy při náležité individualizaci trestu. Ústavní soud proto konstatuje, že ve svém souhrnu odpovídají tresty uložené trestům uloženým soudem prvního stupně a nepředstavují zhoršení postavení stěžovatele, tedy ani zásah do jeho shora uvedených základních práv a svobod.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu