Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 361/2000

-96

U S N E S E N Í

ASTRANO, spol. s r. o.

se sídlem v Praze 2, Sokolská 39, proti žalovaným

1) S. C.,

bytem XY,

2) G. C.,

bytem XY, a

3) D. K.,

bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č.j. - 80, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, č.j. - 80, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 3. 1999, č.j. - 50, jímž byli všichni tři žalovaní zavázáni vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 21 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím IV. kategorie, ve 3. podlaží domu čp. XY v XY, do 15 dnů od právní moci rozsudku, a v třídenní pariční lhůtě společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení. Městský soud také žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení. Odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - dospěl k závěru, že žalovaní užívají sporný byt bez právního důvodu, když na první žalovanou nepřešlo právo osobního užívání bytu podle § 179 obč. zák. (ve znění před 1. 1. 1992), nebylo na ni platně převedeno, ani jí nevzniklo na základě dohody o užívání bytu uzavřené dne 24. 10. 1990, protože této dohodě nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu, vydané příslušným správním orgánem.

Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci 11. 8. 1999, podali všichni žalovaní blanketní dovolání, které na výzvu soudu doplnili podáním došlým soudu dne 21. 12. 1999. V tomto dalším podání uvedli, že „přípustnost dovolání je dána ust. b/ a je podáno z důvodu “ a namítli, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly otázkou pasivní legitimace, když právo přechodu osobního užívání si osobuje pouze první žalovaná, která tvrdí, že na ni přešlo poté, kdy uživatel trvale opustil společnou domácnost; ostatní dva žalovaní se v bytě zdržují s jejím souhlasem. Namítali také, že oba soudy nevzaly v úvahu, že první žalovaná v předmětném bytě delší dobu bydlí v přesvědčení, že jí „svědčí titul bydlení“, a že se odvolací soud nezabýval tím, zda vyklizení bytu má být vázáno na bytovou náhradu. Navrhli proto, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání je podáno včas: poslední den dovolací lhůty stanovené v připadl totiž na sobotu 11. 9. 1999, proto se za její poslední den považuje nejbližší příští pracovní den, jímž bylo pondělí 13. 9. 1999, kdy bylo blanketní dovolání předáno k poštovní přepravě na adresu soudu prvního stupně ( a 3 ). Toto dovolání podaly osoby k tomu oprávněné ( ) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ( a 2 ), a opírá se o možný dovolací důvod, který ovšem dovolatelé nepřesně označují (od 1. 1. 1996 jsou dovolací důvody upraveny v až d/ , nikoliv tedy v ) Jde však o dovolání nepřípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, lze opřít o ustanovení , byl-li takto potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nebo o ustanovení , jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, popř. o ustanovení za předpokladu, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O žádný z výše uvedených případů však v souzené věci nejde: rozhodnutí obvodního soudu, které odvolací soud svým rozsudkem potvrdil, bylo prvním prvostupňovým rozsudkem v této věci, výrok o přípustnosti dovolání není v rozsudku odvolacího soudu obsažen a dovolatelé (žalovaní) návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vůbec nepřednesli.

Za tohoto stavu bylo by možno přípustnost dovolání dovodit toliko z ustanovení , v němž je obsažen taxativní výčet závažných procesních vad působících zmatečnost, pro které lze dovoláním napadnout jakékoli rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v ). K těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout i v případě, nejsou-li namítány (, věta druhá, ). Dovolatelé skutečně na ustanovení poukazují (výslovně označují - opět nepřesně, totiž ve znění před jeho novelizací účinnou od 1. 1. 1996). Skutková podstata uvedená v označeném procesním ustanovení (nyní ) měla být podle dovolatelů naplněna tím, že druhý a třetí žalovaný nebyli ve sporu o vyklizení bytu pasivně legitimováni. Protože jiné vady odpovídající nejsou namítány a ze spisu se jejich existence nepodává, zabýval se dovolací soud dále jen tím, zda řízení před obvodním a městským soudem tvrzenou vadou, podřaditelnou pod ustanovení , skutečně trpělo, dospěl ale k závěru, že tomu tak není.

Ustanovení hovoří o případech, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby tato způsobilost vzniká narozením a zaniká smrtí ( obč. zák.). Právní subjektivitu druhého a třetího žalovaného jako žijících fyzických osob ve smyslu obč. zák. ovšem dovolatelé nezpochybňují; z obsahu jejich dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnili způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. pasivní věcnou legitimací těchto žalovaných v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastníci řízení (v tomto případě druhý a třetí žalovaný) jsou podle hmotněprávního předpisu subjektem právní povinnosti, kterou žalobce učinil předmětem řízení. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (, , věta první, ); naproti tomu nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení ( obč. zák.) má, není vadou (zmatečností) ve smyslu , ale jen důvodem pro zamítnutí žaloby proti takovému žalovanému rozhodnutím soudu ve věci samé.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tvrzení dovolatelů, že zde jsou vady odpovídající ustanovení , se ukázalo být neopodstatněným a přípustnost dovolání nelze opřít o žádné další platné procesní ustanovení. Dovolací soud se proto nemohl zabývat důvodností dovolání z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci a musel je podle ustanovení , jako nepřípustné odmítnout.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a , věty první, (per analogiam) a o skutečnost, že žalobci v tomto stadiu řízení nevznikly výdaje, k jejichž úhradě by jinak byli dovolatelé povinni.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. února 2000

JUDr. Hana M ü l l e r o v á

předsedkyně senátu