Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1934/2022

24 Cdo 1934/2022-428

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. Ž., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Vízdalem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/53, proti žalovaným 1) A. S., narozenémuXY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, 2) J. S., narozenému XY, bytem v XY, 3) A. B., narozené XY, bytem ve XY, 4) J. S., narozenému XY, bytem ve XY, 5) M. L., narozené XY, bytem XY, všem společně zastoupeným JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, 6) P. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, a 7) Y. R. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. -367, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2)–5) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 043 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, č. j. -264, zamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem ze závěti ze dne 3. 10. 2002 po zůstaviteli M. S., narozeném XY, naposledy bytem XY, zemřelém dne 28. 11. 2008 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem označenýmeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výrocích II, III a IV (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky V, VI, VII a VIII).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda může datum v ověřovací doložce podpisu zůstavitele nahradit chybějící datum podpisu závěti zůstavitele, přípustnost dovolání podle nezakládá. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že údaj o datu podpisu závěti v ě o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to ani v případě, že ověřovací doložka je vyznačena přímo na ě obsahující závěť. Je tomu tak proto, že zatímco datace závěti představuje dovršení vymezení obsahu závěti, a umožňuje tak rozlišení dřívější zůstavitelovy závěti od závěti pozdější, kterou by mohla být původní závěť zrušena, smyslem ověření pravosti zůstavitelova podpisu je (toliko) jeho legalizace. Oba tyto úkony sledují zjevně jiný účel (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. ). Nejvyšší soud tak považuje za nepřípadnou námitku dovolatele, že právní posouzení odvolacího soudu je přepjatě formalistické, stejně jako jeho odkaz na ke dni rozhodování dovolacího soudu účinného , , podle kterého platí, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. K tomu lze stručně doplnit, že závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti (srov. Holub, M. . Komentář. 1. svazek. až 487. Praha: Linde, 2002, str. 640, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440). V projednávané věci odvolací soud nikterak neporušil zásadu in favorem negotii a o tom, že by mělo být vyhověno v maximální možné míře vůli zůstavitele. Dovolatel totiž pomíjí, že tato pravidla jsou svou povahou pravidly interpretačními, která neslouží k doplnění absentujících formálních náležitostí právního jednání, ale která se uplatní teprve v případě, kdy právní jednání (v projednávané věci prostá alografní závěť zůstavitele pořízená beze svědků) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, avšak vzniknou (pouze) pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ se však v projednávané věci nepochybně nejedná. Dovolací soud na základě uvedeného uzavírá, že neshledal potřebu se od citované judikatury odchylovat, jak navrhuje žalobce.

Jinou otázku hmotného či procesního práva, na níž stojí rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel neformuluje. Namítá-li, že nesouhlasí se zjištěním soudů obou stupňů, které neuvěřily pravdivosti a věrohodnosti výpovědi osob, které měly působit jako svědci závěti, a naopak uvádí, že zůstavitel i svědci závěť podepsali, k podpisu došlo nezpochybnitelným způsobem dne 3. 10. 2002, konstruuje své odlišné právní posouzení věci (týkající se platnosti závěti) na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je však dle účinného znění právě a jen námitka nesprávného právního posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud navíc podotýká, že jestliže se dovolateli nepodařilo kvalifikovaně zpochybnit samostatně stojící závěr odvolacího soudu, že pro nevěrohodnost svědeckých výpovědí nemá za prokázáno, že by zůstavitel přede dvěma svědky prohlásil, že sporná obsahuje jeho poslední vůli (odst. 20 rozsudku odvolacího soudu), který sám o sobě by postačil pro zamítnutí žaloby, pak ani odlišné vyřešení (první) otázky datace závěti by nemohla pro něj v dovolacím řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, což činí podané dovolání jako celek nepřípustným. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle , věta prvá Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.

V rozsahu, ve kterém žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroků o nákladech řízení (výrok I v části, v níž odvolací soud potvrdil výrok V rozsudku soudu prvního stupně, a dále výroky II, III, IV, V, VI, VII a VIII) není dovolání ve smyslu objektivně přípustné.

O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci ukončeno odmítnutím dovolání pro jeho nepřípustnost, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 7. 2022

JUDr. David Vláčil předseda senátu