Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3702/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2013 ve věci č. j. -105, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí stížnostního soudu, jímž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v ustanoveních a d (dále jen " ") a v ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 2. 11. 2012 č. j. -95 (opětovně) zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci, ve které byl stěžovatel rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 9. 6. 1981 sp. zn. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách dle ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona, v rozhodném znění, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v prvé řadě v tom, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením vůbec nerozhodl o stěžovatelově stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 4. 2011 č. j. -32, jímž byl zamítnut jeho návrh na přezkum řízení podle ustanovení , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; krajský soud totiž usnesením ze dne 23. 8. 2011 č. j. -44 napadené usnesením ani nepotvrdil, ani nezrušil, a v dalším řízení se touto otázkou již vůbec nezabýval (v této souvislosti stěžovatel připomíná, že krajský soud v obdobné věci - v návaznosti na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2010

sp. zn.

, N 212/59 SbNU 95 - návrhu na přezkum řízení vyhověl).

Prizmatem samotného návrhu na povolení obnovy řízení potom stěžovatel namítá, že krajský soud potvrdil správnost stížností napadeného rozhodnutí okresního soudu i přes to, že ve svém rozhodnutí nepřípadně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 82/2001 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004

sp. zn.

(N 31/32 SbNU 281), jejichž závěry vytrhává z kontextu a zcela je dezinterpretuje. Ve vztahu k odkazu na zamítavý nález

sp. zn.

navíc stěžovatel připomíná procesní odlišnost souzené věci, spočívající v nemožnosti podat v současné době na Slovensku stížnost pro porušení zákona, pročež s odkazem na závěry nálezu ze dne 23. 5. 2012

sp. zn.

(N 111/65 SbNU 497) namítá, že není možné odkazovat na procesní postup, jenž není efektivně uplatnitelný. Pokud tedy krajský soud odkazuje na nález

sp. zn.

, zcela pomíjí závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 93/2005, tedy primárně přehlíží skutečnost, že stěžovatel nemůže postupovat obdobně, jako mohl postupovat stěžovatel ve věci

sp. zn.

.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že osoby v obdobném postavení jako on dosáhly cestou obnovy řízení úplné rehabilitace, není proto důvod, aby mu byla odpírána možnost dosáhnout téhož, neboť v opačném případě by došlo k porušení základního práva zaručeného ustanovením y.

Ústavnímu soudu byla článkem 83 y (dále jen " ") svěřena role soudního orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví (srov. až 92 y); Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

Za nepřípadnou (resp. v daném řízení o ústavní stížnosti přímo za nepřípustnou) je třeba nejprve označit stěžovatelovu námitku, že krajský soud napadeným usnesením vůbec nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení okresního soudu č. j. -32, jímž byl zamítnut návrh na přezkum řízení podle ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tuto námitku totiž stěžovatel vznesl již ve své předchozí ústavní stížnosti, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 2. 2012

sp. zn.

; v odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud sice připustil stěžovatelem akcentované pochybení stížnostního soudu, spočívající v absenci příslušného výroku, současně však zdůraznil, že nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť "kasační nález by byl ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nikterak nepřispěl. Názor obecných soudů o tom, že ve stěžovatelově věci nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, je souladný s výkladem, jaký zaujal ve své judikatuře Ústavní soud, a vést obecný soud k vydání zamítavého výroku proto nepovažoval v okolnostech daného případu za účelné." Případnou proto není v daném procesním kontextu ani stěžovatelova námitka, že v obdobné věci krajský soud (po předchozím zásahu Ústavního soudu) návrhu na přezkum vyhověl. Pro úplnost je možné ještě připomenout, že kasačním důvodem nálezu

sp. zn.

byla skutečnost, že obecný soud odmítl stěžovatelův návrh věcně projednat, tedy se dopustil pochybení, jež se v projednávané věci zjevně nepodává.

Ústavněprávní pochybení potom Ústavní soud neshledává ani v rozhodnutí obecných soudů, že zde není dán důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu. Oproti očekávání stěžovatele Ústavní soud nepovažuje za nepřiléhavý odkaz obecných soudů na zamítavý nález

sp. zn.

, ve kterém Ústavní soud konstatoval (v návaznosti na závěry přijaté v kontextu civilněprávní obnovy řízení v usnesení

sp. zn.

, U 40/11 SbNU 315), že judikatorní změna nepředstavuje důvod trestněprávní obnovy řízení, primárně proto, že tento mimořádný opravný prostředek slouží k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních (Ústavní soud současně připomněl, že novými skutečnostmi mohou být v případě obnovy řízení pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo). Nad rozhodný rámec pak Ústavní soud zdůrazňuje, že ani stěžovatelem akcentovaná skutečnost, že oproti stěžovateli ve věci

sp. zn.

nemá k dispozici stížnost pro porušení zákona, není v souzené věci nikterak relevantní (nadto se jedná o nenárokový opravný prostředek, k jehož podání může odsouzený učinit pouze tzv. podnět; toliko pro úplnost je možné ještě dodat, že není z ústavní stížnosti zřejmé, proč stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 93/2005, jež se zjevně netýká stěžovatele ve věci

sp. zn.

- přitom ani v případě, pokud by se tato rozhodnutí týkala téže osoby, by odkaz na rozhodnutí sp. zn. 93/2005 nebyl sám osobě jakkoli přiléhavý, neboť by nikterak nezpochybňoval správnost - tím méně pak ústavnost - závěru, že v dané věci nejsou dány podmínky pro povolení obnovy řízení). Případným proto není ani stěžovatelův odkaz na závěry nálezu

sp. zn.

.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že není bez dalšího možno spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení ustanovení y toliko v tom, že se mu na rozdíl od osob v obdobném právním postavení nedostalo plné rehabilitace, a to proto, že se tyto osoby mohly dobrat sledovaného cíle na základě jiného (efektivnějšího) procesního postupu. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že se stěžovateli již v minulosti (byť pouze částečné) rehabilitace dostalo, a v návaznosti na to mu bylo rovněž poskytnuto příslušné odškodnění.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu