Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1651/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem, se sídlem Benešova 8, Jihlava, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. -17 ze dne 24. 9. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě č. j. -47 ze dne 22. 5. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu majetku. Přitom odkázal na y ČR, , a 3 a d (dále jen "") a dále evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Dne 11. 5. 2011 bylo stěžovateli napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě uloženo zaplatit žalobci částku 134 674,88 Kč s příslušenstvím. V tomto řízení bylo stěžovateli přiznáno na jeho žádost osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven advokát Mgr. Petr Navrátil. K doručení rozsudku došlo dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") dne 3. 6. 2011 tím, že byl doručen právnímu zástupci. Právní zástupce stěžovatele dle jeho tvrzení neinformoval a stěžovatel si osobně rozsudek vyzvedl dne 27. 7. 2011 v kanceláři soudu. Z tohoto důvodu pak podal odvolání až dne 2. 8. 2011. To však bylo usnesením Okresního soudu v Jihlavě, č. j. -105 ze dne 9. 8. 2011odmítnuto jako opožděné.

3. Žalobkyně obdržela rozsudek okresního soudu dne 6. 6. 2011 a podala odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů. Její odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011 bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 8. 8. 2012, o čemž se stěžovatel měl dozvědět až z vyrozumění právního zástupce žalobkyně dne 19. 10. 2012, jelikož rozsudek stěžovateli údajně doručen nebyl. Stěžovatel tedy neměl ani možnost se účastnit jednání soudu o odvolání. Proto proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 30. 10. 2012 žalobu pro zmatečnost. Domáhal se jí, aby byl rozsudek zrušen a došlo k novému projednání věci. Tato žaloba pro zmatečnost byla Krajským soudem v Brně odmítnuta usnesením č. j. -149 ze dne 18. 12. 2012. Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil usnesením č. j. -158 ze dne 29. 1. 2013. Ústavní soud pak z veřejných zdrojů zjistil, že tato rozhodnutí byla stěžovatelem napadena dovoláním. Na základě tohoto dovolání Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 1. 4. 2014 obě rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

4. Mezitím bylo dne 24. 9. 2012 vydáno usnesení okresního soudu ve vykonávacím řízení č. j. -17. Tímto rozhodnutím byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Ten se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Krajský soud však potvrdil rozhodnutí okresního soudu usnesením č. j. -47 ze dne 22. 5. 2013. Námitku nedostatku v doručování a tedy nesprávného počítání lhůt krajský soud odmítl. Odkázal přitom na , ze kterého plyne povinnost doručovat zástupci stěžovatele. Dovodil také, že se nejednalo o písemnost, kterou by bylo třeba doručovat také povinnému dle Odvolání stěžovatele proto bylo odmítnuto jako opožděné. Ačkoliv žalobkyně podala odvolání ve lhůtě, bylo podáno pouze do výroku o náhradě nákladů, a nemá proto vliv na právní moc výroku o splnění povinnosti. Ten tudíž nabyl právní moci dne 22. 6. 2011. Podle rozhodnutí krajského soudu nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by na právní moc měla vliv žaloba pro zmatečnost, žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro odvolací řízení.

5. Jelikož v rozsudku nebyla uvedena lhůta pro zaplacení, postupoval soud dle a dovodil, že povinnost měla být splněna do tří dnů. Proto není správný argument stěžovatele, že měl být před podnětem k nařízení exekuce vyzván k zaplacení. Usnesení ze zákona nemuselo obsahovat ani odůvodnění a právo vydat je měla, v souladu se , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státních zastupitelství, i vyšší soudní úřednice. K námitce nesrozumitelnosti krajský soud uvedl, že přes jistou nepřehlednost, jež je dána složitostí, s jakou bylo třeba vyčíslit úroky z prodlení, je po důkladném přečtení výrok jasný. Pokud jde o uvádění přesné částky, kterou je nutné zaplatit, soud s poukazem na úroky z prodlení navyšující se s během času dovodil nemožnost konečného vyčíslení. Krajský soud uzavřel, že ani námitka stěžovatele, že dluh vůči oprávněné neexistuje, není z hlediska exekuce významná, pokud není užita v návrhu na zastavení exekuce.

6. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 17. 5. 2015 č. j. -110.

II. Argumentace stran

7. Stěžovatel má za to, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nerespektovaly jeho námitky stran absence právní moci rozsudku okresního soudu jako exekučního titulu. V návaznosti na tuto vadu pak mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na ochranu majetku, jelikož soudy umožnily, aby i přes absenci právní moci exekučního titulu byl exekučně krácen majetek stěžovatele.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Dříve, než se Ústavní soud vůbec může začít zabývat meritem kteréhokoli návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, musí přednostně posoudit, zda návrh splňuje základní náležitosti, předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). K těmto formálním náležitostem patří mimo jiné i vyčerpání všech opravných prostředků ve smyslu .

9. Po důkladném přezkoumání došel Ústavní soud k závěru, že návrh je předčasný v části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel namítá porušení svých práv rozhodnutími soudů v nalézacím řízení. Výše citované ustanovení požaduje, aby byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V projednávané věci však Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. -149 ze dne 18. 12. 2012 a Vrchního soud v Olomouci č. j. -158 ze dne 29. 1. 2013 o žalobě pro zmatečnost a nařídil nové projednání věci. Proti novému rozhodnutí krajského soudu bude mít stěžovatel k dispozici další opravné prostředky a může se tedy domáhat nápravy v průběhu pokračujícího nalézacího řízení. Z tohoto důvodu je stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutím v nalézacím řízení nepřípustná dle , jelikož nerespektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti.

10. Ve vztahu k námitkám stěžovatele proti rozhodnutím v exekučním řízení Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či sp. zn ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

11. Stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. To je však v pravomoci obecných soudů a v tomto ohledu Ústavní soud neshledal v ústavní stížnosti nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Ostatně stěžovatel má právní možnosti, jak nástroji podústavního práva řešit otázku nedostatečného exekučního titulu.

12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost z části podle jako návrh nepřípustný a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu