Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1484/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti JUDr. Romana Dobeše, právně zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2015 č. j. -96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byl uznán vinným v kárném řízení o kárné odpovědnosti soudce.

K návrhu předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud podle , o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tak, že stěžovatele, předsedu Okresního soudu v Teplicích, uznal vinným, že jako soudce v rozporu s platným rozvrhem práce Okresního soudu v Teplicích stanoveným pro rok 2014, ve znění jeho dodatků, ač k tomu nebyl podle zmíněného rozvrhu práce oprávněn ani jako zákonný soudce, ani jako jeho zástupce v příslušném soudním oddělení, dne 5. 3. 2014 ve spisu Okresního soudu v Teplicích vedeného ve vazební věci pod sp. zn. učinil úkon, jímž dal pokyn soudní kanceláři, aby uvedený trestní spis byl odeslán soudnímu znalci. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel tímto činem zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé a odborné rozhodování soudů. Tím spáchal kárné provinění podle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Nejvyšší správní soud přitom podle upustil od uložení kárného opatření.

Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávné interpretace y a a přepjatého formalismu. Stěžovatel dále namítá porušení y, neboť v dané věci nebylo možné pokyn k odeslání spisu subsumovat pod dispozici , protože nelze jednoznačně konstatovat, jaký předpis stěžovatel porušil. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěrem uvádí, že jednal v omluvitelném omylu právním, na místě podle něj bylo uvažovat o aplikaci zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud se předně zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti a splněním podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Vzhledem k právní úpravě obsažené v , která neumožnuje podat odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení, nelze ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález

sp. zn.

, ve kterém dospěl k závěru, že právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i vyžádaného spisu, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by Nejvyšší správní soud postupoval svévolně, ignoroval zjištěné skutečnosti a pro své závěry neměl oporu. Nejvyšší správní soud přitom své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se vypořádal se všemi relevantními otázkami nezbytnými pro řádné posouzení návrhu na zahájení kárného řízení a uložení kárného opatření, jakož i se všemi námitkami a návrhy stěžovatele. Zvláštní pozornost Nejvyšší správní soud věnoval posouzení vytýkaných pochybení stěžovatele ve vztahu k definici kárného provinění podle V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole ani přepjatého formalismu, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.

Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, Ústavní soud připomíná, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění spravedlivého (řádného) soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení y, Ústavní soud uvádí, že k jeho porušení dojít v dané věci nemohlo, neboť dané ustanovení y se nevztahuje na kárná provinění, ale pouze na trestné činy. Ústavní soud v této souvislosti opět odkazuje na nález

sp. zn.

, kde dovodil, že na kárná řízení podle není aplikovatelné ustanovení Protokolu č. 7 k Úmluvě; tato řízení není ve světle kritérií stanovených Evropským soudem pro lidská práva možno kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění. Jde totiž o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jejich povahy. Rovněž charakter hrozících sankcí je vlastní řízení disciplinárnímu.

Ke stěžovatelově námitce, že právo na zákonného soudce zakotvené v y neznamená, že každý, byť sebejednodušší a zjevně administrativní úkon v jakémkoli řízení vedeném před soudem by musel učinit výlučně soudce, Ústavní soud dodává, že ve své ustálené rozhodovací činnosti již vyložil, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena (nález

sp. zn.

). Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", znamená ochranu především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce určených soudců důvodná. Za takovou se považuje zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a relevantně odůvodněná nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (nález

sp. zn.

). Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (nález

sp. zn.

).

Závěrem musí Ústavní soud připomenout, že stěžovateli nebylo uloženo žádné kárné opatření, neboť na základě všech zjištěných skutečností (lítost stěžovatele, dosavadní řádný výkon soudcovské funkce stěžovatelem) dospěl Nejvyšší správní soud ke konkluzi, že samotné projednání kárného provinění je postačující a od uložení kárného opatření podle upustil.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu