Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1468/2022

21 Cdo 1468/2022-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. D., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 857/18, proti žalovanému HEWER, z.s., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 2020/20, IČO 66000653, zastoupenému Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 856/33, o 16.464,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021 č.j. -111, takto:

I. Dovolání žalobkyně seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.9.2021 č.j. -111 v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.4.2021 č.j. -86 ve věci samé, není podle ustanovení přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K rozlišování, zda plnění zaměstnavatele z pracovního poměru představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok – bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy), se dovolací soud již v minulosti vyjádřil například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2004 sp. zn. , uveřejněném pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2007 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2011 sp. zn. , anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2016 sp. zn. , z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že tzv. nenároková složka mzdy je charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele.

Dovodil-li proto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil), že za situace, kdy podle ujednání účastníků v písemné smlouvě o mzdě ze dne 18.3.2019 mohl žalovaný „v souladu s ekonomickými možnostmi zaměstnavatele (v závislosti na množství získaných finančních zdrojů z nenárokových dotací, grantů a darů) a v případě mimořádného výkonu práce zaměstnance“ žalobkyni „přidělit bonus na základě jednorázového rozhodnutí zaměstnavatele“, a tedy „bylo zcela na vůli zaměstnavatele, zda a v jakém rozsahu žalobkyni bonus v tom kterém měsíci poskytne“, představoval žalobkyní požadovaný „bonus“ nenárokovou složku mzdy, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a výše citovanou ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatelka, že žalovaný byl „povinen o odnětí bonusů informovat žalobkyni před započetím výkonu práce, za niž měly být tyto bonusy vypláceny“, neboť „dle judikatury dovolacího soudu skutečnost, že zaměstnanci již nadále nebude poskytována část mzdy (její složka) stanovená zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nebo na základě jiných hledisek (že mu tuto část mzdy zaměstnavatel jako takovou odebírá), je zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou mu tato část mzdy doposud příslušela, a že až do tohoto oznámení má zaměstnanec právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo stanovené) výši“, potom přehlíží, že uvedený právní názor, který Nejvyšší soud vyslovil rozsudcích ze dne 15.3.2016 sp. zn. a ze dne 15.8.2018 sp. zn. , platí za situace, kdy se zaměstnavatel rozhodl odejmout (odebrat) zaměstnanci pohyblivou složku mzdy jako takovou (nikoli ji – tak jako v posuzovaném případě – nepřiznat zaměstnanci pouze za určité období). Proto odkazy dovolatelky na tato rozhodnutí dovolacího soudu nejsou přiléhavá.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení [jestliže dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „mzdové záležitosti byly mezi stranami upraveny písemnou smlouvou o mzdě“, podle níž „přidělení bonusu a jeho výše vždy záleželo na rozhodnutí zaměstnavatele v tom kterém měsíci“, a že nebylo prokázáno „tvrzení žalobkyně o ústní dohodě o nárokové složce mzdy v podobě bonusů“) předestírá vlastní skutkové závěry (že kromě základní mzdy ve výši 100 Kč za hodinu sjednané v písemné smlouvě o mzdě „bylo mezi stranami od začátku ústně sjednáno vyplácení bonusů přibližně ve výši odpovídající dalším 100 Kč za hodinu“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobkyní požadované bonusy představovaly nárokovou složku mzdy)], nelze v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat.

Z výslovného vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“, je zřejmé, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Ani v tomto směru však není její dovolání přípustné [srov. ].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 6. 2022

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu