Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1134/2022

23 Cdo 1134/2022-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně POZEMSTAV Prostějov, a. s., se sídlem v Prostějově, Pod Kosířem 329/73, identifikační číslo osoby 25527380, zastoupené Mgr. Bc. Janem Holasem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, proti žalované DCI Czech, a. s., se sídlem v Praze 10, Štěrboholská 1404/104, identifikační číslo osoby 04501624, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, o zaplacení částky 1 901 112 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. -173, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění:

Rozsudek odvolacího soudu (podle obsahu dovolání toliko v rozsahu části výroku I, kterou bylo rozhodováno ve věci samé) napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považovala dovolání za nedůvodné, navrhla proto jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka „nesprávného hodnocení nezpůsobilosti započítaných pohledávek“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , nezakládá přípustnost dovolání podle Žalovaná se mýlí, interpretuje-li ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu tak, že je podle ní pro posouzení způsobilosti pohledávek k započtení nejprve vést dokazování k žalovanou tvrzeným (aktivním) pohledávkám.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , uveřejněným pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 37/2021“), z něhož ostatně vychází žalovanou odkazované rozhodnutí, poukázal na smysl a účel , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kterým je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Na základě toho dovodil, že pohledávka může být ve smyslu o. z. nejistá a neurčitá, je-li zde objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod., přičemž míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky je pak zásadně nutné posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Dále doplnil, že vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím o. z.

Z tohoto závěru logicky plyne, že při právním posouzení, zda jde o (aktivní) pohledávku nejistou či neurčitou, soud vychází z okolností o míře nejistoty aktivní (i pasivní) pohledávky, která byla dána v okamžiku právního jednání započtení, a tedy nemá vést dokazování, kterým by mohlo být dosaženo jiné míry její (jejich) jistoty či nejistoty oproti stavu, v jakém se nacházela (nacházely) v době právního jednání dlužníka pasivní pohledávky. Námitka žalované, že závěr odvolacího soudu ohledně nejistoty a neurčitosti aktivních pohledávek je z důvodu neprovedení dokazování „minimálně předčasný a tudíž nesprávný“, tudíž nenachází oporu v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, naopak odvolací soud postupoval v souladu s ní, pokud posuzoval způsobilost pohledávek uplatněných žalovanou podle míry jejich nejistoty v době, kdy je žalovaná uplatnila k započtení bez dalšího dokazování k uvedeným pohledávkám.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že se v daném případě jednalo o vzájemné pohledávky ze stejného právního vztahu, či námitka, že kompenzační úkon provedla na samém počátku řízení. Žalovaná totiž zjevně přehlíží, že podle výše citovaných judikaturních závěrů samotné (izolované) naplnění výše uvedených pomocných kritérií pro posouzení ještě bez dalšího neimplikuje, že jde o pohledávky jisté či určité, resp. nezbavuje soud povinnosti komplexního posouzení způsobilosti pohledávky k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. též z jiných důvodů. Odvolací soud se přitom od uvedených závěrů neodchýlil, pokud při posouzení nezpůsobilosti pohledávek žalované k započtení přihlížel ke skutečnosti, že tyto pohledávky se měly týkat vztahu založeného smlouvou o dílo, z níž se žalobkyně v řízení domáhala zaplacení části ceny díla a úroků z prodlení, avšak dospěl k závěru, že ani tato skutečnost nebrání poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastnicemi vzhledem k dalším konkrétním okolnostem projednávané věci, tj. k tomu, že míra nejistoty započítávaných aktivních pohledávek žalované v porovnání se žalobou uplatněnými (pasivními) pohledávkami je jednoznačně vyšší a že žalovaná příslušné pohledávky ve svých tvrzeních ani řádně nespecifikovala tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, z jakého skutkového a právního základu vycházejí (nebyla zřejmá souvislost obsáhlého výčtu reklamovaných vad a nedodělků s jednotlivými započítávanými pohledávkami, absentovala jednoznačná identifikace nákladů na elektřinu, vodné a stočné z hlediska jejich výše a období vzniku, zcela chyběla bližší identifikace požadované náhrady režijních nákladů a tzv. rozpadu nákladů na realizaci díla). Současně měl za správné posouzení soudu prvního stupně, který při hodnocení konkrétních okolností případu přihlédl též k tomu, že pro řešení případných reklamačních nároků žalované (nároků vyplývajících z tvrzených vad díla) měly ve vztahu účastnic sloužit tzv. pozastávky z ceny díla, jejichž úhradu žalobkyně v řízení nepožadovala a domáhala se pouze nároku na zaplacení části ceny díla (po zohlednění pozastávky) odpovídající žalovanou odsouhlasenému soupisu provedených prací (včetně úroků z prodlení z opožděně uhrazených dalších částí ceny díla). Jeho závěry tak v souladu s citovanou judikaturou vychází z komplexního posouzení způsobilosti pohledávky k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.

Přípustnost dovolání podle není způsobilá založit ani otázka procesního práva „neprovedení dokazování k námitce započtení“, v jejímž řešení odvolacím soudem žalovaná spatřovala odklon od judikatury dovolacího soudu představované oběma výše citovanými rozhodnutími. Z ustálené rozhodovací praxe se jasně podává (jak bylo ostatně vysvětleno výše), že otázka procesního práva, zda má soud provádět dokazování (ohledně důvodu a výše aktivních pohledávek) k námitce započtení, je zcela odvislá od hmotněprávního posouzení způsobilosti aktivních pohledávek k započtení z hlediska o. z. Jinak řečeno, soud provádí dokazování důvodnosti námitky započtení pouze tehdy, vyhodnotí-li, že pohledávky uplatněné k započtení nejsou nejisté a neurčité. Jelikož (jak je uvedeno shora) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu stran posouzení způsobilosti pohledávek k započtení, nemůže ani tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že s ohledem na výsledek posouzení výše uvedených otázek ve věci nemůže založit přípustnost dovolání ani tvrzení žalované o porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Žalovanou odkazovaná rozhodovací praxe Ústavního soudu je na poměry projednávané věci nepřiléhává, neboť soudy nerezignovaly na svoji povinnost „udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to může jevit složité“ a nepostupovaly při hodnocení pohledávek z pohledu § 1987 odst. 2 o. z. „přepjatě formalisticky“ (když, jak je popsáno shora, nikterak nevybočily z ustáleného výkladu § 1987 odst. 2 o. z. zastávaného Nejvyšším soudem), ani se nedopustily protiústavního odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož žalované nic nebrání v uplatnění tvrzených sporných pohledávek vlastní žalobou v samostatném řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 6. 2022

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu