Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1726/2020

-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti žalovaným: 1) J. R., narozený XY, bytem XY, 2) Z. š. a m. š. P., XY, oba zastoupeni Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 91, Havlíčkův Brod, o ochranu osobnosti a o vzájemném návrhu na vydání věci, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. -153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. -153, rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 3. 2019, č. j. -89, potvrdil v zamítavém výroku I ohledně požadavku žalobkyně, aby žalovaní byli povinni zajistit na vlastní náklady v měsíčníku P. z. uveřejnění omluvy ve znění: „

J. R. se tímto omlouvá D. M. za to, že opakovaně neoprávněně vnikl do její soukromé e-mailové schránky, a za to, že jí neoprávněně užil v komunikaci s třetími osobami.

“, a v zamítavém výroku II ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále jej změnil ve výroku III tak, že se zamítá vzájemný návrh žalované 2), aby byla žalobkyni uložena povinnost vydat žalované 2) e-mailovou schránku označenou e-mailovou adresou XY@seznam.cz (dále jen „e-mailová schránka“) včetně přístupových údajů (výrok II), změnil jej též v nákladových výrocích IV a V (výroky III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V a VI). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaných omluvy a zadostiučinění v penězích s tvrzením, že byla ředitelkou M. š. P. do 30. 6. 2015, kdy došlo ke zřízení žalované 2). Žalobkyně jako fyzická osoba zřídila v roce 2003 e-mailovou schránku XY@seznam.cz a používala ji jako svoji e-mailovou schránku k soukromým účelům. Žalovaný 1) byl od 1. 7. 2015 jmenován ředitelem žalované 2). Žalovaný 1) v červenci 2015 opakovaně vnikl do uvedené e-mailové schránky žalobkyně a využil e-mailové adresy uložené v tamním adresáři i data uložená v tomto účtu. Žalovaný 1) zkopíroval e-mailové adresy uvedené v adresáři a na všechny rozeslal dne 24. 7. 2015 zprávu tak, že všichni adresáti viděli všechny ostatní adresy. V průběhu řízení žalobkyně navrhla změnu žaloby spočívající jednak v tvrzení, že žalovaný 1) měl číst její soukromé zprávy a pak jejich obsah použít v její neprospěch, konkrétně měl kontaktovat zaměstnavatele, u něhož se žalobkyně ucházela o zaměstnání se záměrem žalobkyni poškodit, a jednak ve změně petitu, podle nějž měla být žalovanému 1) uložena povinnost omluvit se žalobkyni za to, že četl neoprávněně její soukromé maily. Okresní soud změnu žaloby nepřipustil s tím, že výsledky dosavadního dokazování, jehož rozhodující část byla provedena u prvního jednání, by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu ve smyslu Vzájemný návrh žalované 2) pak byl odůvodněn tím, že žalobkyně měla zřídit uvedenou e-mailovou schránku v rámci výkonu povinností vyplývajících z jejího pracovního poměru, soustavně ji užívala pro oficiální komunikaci M. š. P., tedy uvedená e-mailová schránka je ve vlastnictví žalované 2). Odvolací soud většinově vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování týkající se zřízení e-mailové schránky a dospěl k právním závěrům, že oprávněným uživatelem e-mailové schránky je žalobkyně, žalovaný 1) si tím, že bez jejího souhlasu získal přístupové údaje k e-mailové schránce, do níž se opakovaně přihlásil a využil tamního adresáře k rozeslání e-mailů, počínal nepochybně protiprávně, konkrétně bylo žalobkyni zasaženo do jejích práv chráněných a 2 , , ve znění k době škodní události (dále jen „o. z.“), a porušen , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění. Žalovaný 1) však ve věci není pasivně legitimován, neboť mohl mít za to, že předmětná e-mailová schránka patří žalované 2) a že je oprávněn do ní vstoupit. Jako zaměstnanec žalované 2) nejednal excesivně a sám za škodu neodpovídá s ohledem na o. z. Žalovaná 2) ve věci pasivně legitimovaná je, avšak ani vůči ní není žaloba důvodná. I ve vztahu k ní se žalobkyně domáhala omluvy, podle níž se omlouvala nikoli žalovaná 2), nýbrž „J. R.“. Již z tohoto důvodu nemohlo být žalobě na omluvu v navrhovaném znění vůči žalované 2) vyhověno. Zveřejnění omluvy by navíc po několika letech pro velkou většinu čtenářů měsíčníku P. zpravodaj znamenalo první informaci o tom, že k nějakému zásahu do práv žalobkyně vůbec došlo. Objektivně by tedy nevedla k odčinění újmy způsobené žalobkyni. Požadovaná peněžní satisfakce, nadto ve výši 200 000 Kč, je pak vzhledem k okolnostem případu zcela nepřiměřená. Odvolací soud v neposlední řadě potvrdil závěr okresního soudu, pokud posoudil návrh žalobkyně při jednání dne 7. 1. 2019 jako změnu žaloby.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to do všech jeho výroků s výjimkou výroku II, kterým odvolací soud změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá vzájemný návrh žalované 2). Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázkách uplatnění eventuálního petitu, když jej nesprávně považoval za změnu žaloby, dále ohledně posouzení pasivní legitimace odpovědné osoby za neoprávněný zásah do osobnostních práv a nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv. Namítá, že jelikož nebylo v řízení připuštěno uplatnění eventuálního petitu, a z to z důvodu tvrzené změny žaloby, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný 1) není ve věci pasivně legitimován. Povinnost poskytnout zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv je dle ustálené judikatorní praxe spjata s osobou, která se neoprávněného zásahu dopustila. Považuje za nespravedlivé, když v řízení bylo na jedné straně prokázáno porušení jejího i ústavně zaručeného práva na soukromí, na straně druhé jí však nebyla přiznána žádná satisfakce. Dle názoru žalobkyně v jejím případě odvolací soud zjevně nepřiměřeně aplikoval zejména § 2951 o. z., když žalobkyni nepřiznal žádné peněžní zadostiučinění jako náhradu škody a zamítl i nárok na zveřejnění omluvy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), avšak není podle přípustné.

Jak bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. , i v poměrech nové právní úpravy podle účinného od 1. 1. 2014 nadále platí, že žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska o. z. postačující a účinná, žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítne. Při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí soud především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. , a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. ).

V posuzovaném případě odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění, která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu, uzavřel, že předmětný neoprávněný zásah do práv dovolatelky mohl objektivně snížit její vážnost či důstojnost jen vůči osobám, které se o něm vůbec dozvěděly, což byli zejména adresáti uvedení v adresáři e-mailové schránky. Zjevně se pak nejednalo o okruh ani přibližně obdobný okruhu osob, na které by měla dopad dovolatelkou požadovaná publikace omluvy v měsíčníku P. Nelze též přehlédnout, že dovolatelka se omluvy za předmětný zásah začala domáhat až takřka tři roky poté, kdy k němu došlo a kdy žalovaní upustili od užívání e-mailové schránky (srov. § 82 odst. 1 o. z.). Vyhovění žalobě na požadované zveřejnění omluvy by tak po několika letech pro velkou většinu čtenářů měsíčníku P. z. znamenalo první informaci o tom, že k nějakému zásahu do práv dovolatelky vůbec došlo. Taková omluva by objektivně nevedla k odčinění újmy způsobené dovolatelce. Pokud tedy odvolací soud zamítl žalobu na omluvu z důvodu nepřiměřenosti v žalobě požadované formy, učinil tak zcela v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka zpochybňuje rovněž právní závěr odvolacího soudu ohledně jejího požadavku na přiměřené zadostiučinění v penězích ve smyslu o. z. K tomu platí, že pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů ( o. z.), respektive aby jí bylo podle o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. ). Požadovaná peněžní satisfakce, nadto ve výši 200 000 Kč, je vzhledem k okolnostem případu zcela nepřiměřená. Žalovaný 1) využil adresáře e-mailové schránky k rozeslání zprávy o tom, že daná e-mailová adresa nemá být adresáty zprávy nadále užívána pro komunikaci se školou. Taková zpráva nebyla pro dovolatelku nijak poškozující. Neoprávněný vstup do soukromé e-mailové schránky byl sice zásahem do jejích osobnostních práv, avšak vhodně formulovaný požadavek na omluvu by byl se zřetelem ke všem okolnostem zcela postačující k odčinění její újmy.

Vzhledem k tomu, že již závěry o nepřiměřenosti dovolatelkou požadované formy morálního zadostiučinění a požadavku na peněžité zadostiučinění v jakékoliv výši samy o sobě postačují k závěru o nedůvodnosti žaloby a tím i k jejímu zamítnutí, nezabýval se již Nejvyšší soud pro nadbytečnost námitkou dovolatelky ohledně pasívní legitimace žalovaného 1).

Ohledně námitky, že dovolatelka v řízení uplatnila eventuální petit a soudy jej nesprávně považovaly za změnu žaloby, lze uvést následující. Podle konstantní rozhodovací praxe dovolacího osudu jde o změnu žaloby tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. ).

V daném případě odvolací soud správně rozlišil, že oproti skutku vymezenému v žalobě dovolatelka uplatnila při jednání dne 7. 1. 2019 zjevně tvrzení o skutku novém, navazujícím na skutek již uplatněný, nicméně přesto zřetelně odlišný. V žalobě vymezené jednání žalovaného 1), tj. „vniknutí do e-mailové schránky“ či „využití osobní e-mailové adresy a dat uložených v e-mailovém účtu“, specifikované jako zkopírování e-mailových adres a rozeslání e-mailů na ně, v sobě nezahrnuje později tvrzené „nahlížení do osobních zpráv žalobkyně“ a zejména pak „kontaktování nového zaměstnavatele žalobkyně s cílem žalobkyni poškodit.“ Proto odvolací soud správně vycházel z toho, že v daném případě šlo ze strany dovolatelky o změnu žaloby. Pro úplnost lze pak dodat, že návrh na změnu žaloby byl učiněn před soudem prvního stupně, soud jej nepřipustil a odvolací soud je tímto usnesením ve smyslu vázán, ostatně proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby není odvolání přípustné (srov. ). Rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby je vyloučeno z přezkumu, neboť žalobce nemůže být nepřipuštěním změny žaloby závažným způsobem poškozen, může totiž svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (obdobně srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1601). Právní názor odvolacího soudu, že je rozhodnutím soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby vázán, je správný, obdobná otázka již byla řešena např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2013, sp. zn. .

Dovolání proti nákladovým výrokům pak není objektivně přípustné podle

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2022

JUDr. Robert Waltr předseda senátu